"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Kterak zapomínám

7. března 2016 v 15:00 | Nefi |  Zamyšlení

Jsem zapomětlivá. Na svůj věk relativně přiměřeně, ale přesto mě to mnohdy dostává do více či méně trapných situací, z nichž některé se opakují až příliš často, aby si toho nikdo nevšiml... ;-) Nevím, co mě to popadlo, ale rozhodla jsem se, že na sebe své čtyři nejčastější prohřešky prozradím.


(Ne)zamčené dveře

Klasická situace odehrávající se při odchodu z domu. Než na sebe v zimě navléknu kabát, vyberu si nějaký ten šátek, obuju si boty a rozmyslím se, zda si vezmu čelenku a rukavice, můj táta, který mi tak ochotně (a taky tak často) dělá taxikáře, se obvykle sebere a čeká na mě v autě.

Když s nejméně pětiminutovým zpožděním vylétnu ze dveří, doklusám k autu a nasednu s pocitem, že jsem doma určitě zapomněla tu nejdůležitější věc. Pokud si však nevzpomenu dřív, než jsme nejvýš padesát metrů od domu, nechám to obvykle být. Co nemám, to nepotřebuju, že jo?

Ovšem po deseti minutách jízdy...

"Zamkla jsi ty dveře?"
"Já jsem měla zamknout dveře?"
"Ano, nechal jsem ti v zámku klíč," odpoví mi táta poněkud podrážděně a mně nezbývá, než zahanbeně mlčet. Ať už mi o klíčích táta řekl, nebo ne, nemá smysl se s ním dohadovat. Každopádně to vždycky končí voláním mamce, pokud je tedy doma. Když ne - otočka a frčíme zpět.

"Máš klíče?"

Pokaždé, když mě můj drahý tatínek veze na skautskou schůzku do sousední vesnice, ptá se mě: "Máš klíče?" Je to trochu otravné, ale má k tomu moc dobrý důvod. Nejednou se totiž stalo, že jsem vylezla z auta před klubovnou a vzpomněla si, že klíče zůstaly v tašce, kterou jsem si s sebou brala minulý týden. V takovém případě nás většinou zachraňuje jeden vedoucí, který nám klíče doveze. Zajímalo by mě, co si o mně v takových chvílích myslí...

Nedávno se mi to stalo znova, ale tentokrát jsem si vzpomněla ještě v naší vesnici. Reakce mého táty mě ale pobavila. Beze slova přibrzdil, otočil auto a vrátil se k našemu domu. To, že se zdržel komentáře, bylo víc než výmluvné.

Vždycky pozdě

Ve škole nám rozdali přihlášky na exkurze s dvoutýdenním předstihem. To abychom měli čas si vybrat. Jenže vzhledem k tématu, o němž tu píšu, si asi dokážete představit, jak to dopadne.

Ráno posledního termínu odevzdání, nejlépe tak pět/deset minut před odjezdem autobusu, přijdu za svým "rodičstvem" a poníženě žádám o podpisek. Kázání obvykle neposlouchám, na to není čas. Jakmile podpis mám, letím na autobus a připadám si při tom jak princezna Koloběžka I. - obutá/neobutá, učesaná/neučesaná,...

Upřímně, já ráno nestíhám nikdy, takže rodiče už si zvykli, že na autobus utíkám nejdřív tak dvě minuty před jeho odjezdem. Jasně, zastávku mám chabých padesát metrů daleko, ale přesto jsem tak trochu hazardér.

"On byl úkol?"

Ale tohle musíte znát snad všichni. Přijdete do školy, vejdete do třídy a vidíte všechny něco horlivě opisovat.

PŘÍCHOZÍ: "Co to píšeš?"
OPISUJÍCÍ: "Úkol."
PŘÍCHOZÍ: "On byl úkol???"
OPISUJÍCÍ: "Učebnice, strana dvacet dva, cvičení tři."
PŘÍCHOZÍ: "A do háje."

Docela běžný ranní rozhovor v naší třídě. Zvlášť před matematikou nebo češtinou. Samozřejmě, i já už jsem si zahrála obě dvě role, přičemž ani jedna se mi rozhodně nelíbila. Nejradši mám, když se rozhovor odvíjí takhle:

PŘÍCHOZÍ (vesele): "Ahoj."
JÁ (s úsměvem): "Ahoj. Máš úkol?"
PŘÍCHOZÍ (zděšeně): "On byl úkol???"
JÁ (klidně kývnu): "Učebnice, strana dvacet dva, cvičení tři."
PŘÍCHOZÍ (prosebně): "Můžu si to opsat?"
JÁ (pokrčím rameny): "Jasně..."

Tohle je ode mě zlomyslné. Ale nemůžu si pomoct. Když už ten úkol projednou mám, musím si to přece vychutnat, ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sajus Sajus | E-mail | Web | 12. března 2016 v 20:40 | Reagovat

Jojo.. :-D Známe..:-D Sami..

2 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 21. března 2016 v 17:15 | Reagovat

Hodně se v tom vidím a s přibývajícím věkem je to horší. kolikrát já jsem si z práce brala naléhavé náhradní volno, protože mi problesklo hlavou, jestli jsem vypnula kulmu...Měla jsem ve zvyku i ráno něco přežehlit, když právě to, co jsem chtěla bylo nevyžehlené v koši, nebo dětem, co potřebovaly do školy a pak sedím v práci a jednou opět blesk "žehlička". A kdysi jsem se s manželem pohádala docela dost před jedním Silvestrem, kdy jsme odjížděli na pozvání známých na dva dny a já si cestou na autobus nemohla uvědomit, jestli jsem pořádně típla poslední cigaretu. Manžel nekuřák na mě řval před lidma, že se na to vy...., že nikam nejede a vrátil se domů. Já jsem jela autobusem na vlakáč a on tam za chvíli dorazil pěšky. Doma bylo vždycky všechno OK, ale spoléhat se na to nedá, protože jednou to OK být nemusí. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama