"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Vzkaz v prachu - Část třetí (a poslední)

28. srpna 2015 v 8:00 | Nefi |  Tvorba

Lešenský obýval sám malý domek v nedaleké vesnici. Neměl rád městský ruch, a tak byl rád, když se mu podařilo sehnat poměrně levné bydlení mimo jeho dosah a přesto s blízkou prací.

Sotva se uvelebil v obýváku na pohovce a bezděčně zapnul televizi, dospěl k rozhodnutí. Opět se zvedl, vytáhl z kapsy mobilní telefon a vyťukal číslo své přítelkyně. Však ona mu dokáže poradit.

Přiložil mobil k uchu a poslouchal táhlé vyčkávací tóny. Při tom hleděl z okna na jemné kapky deště, které právě začínaly kropit už beztak zmáčenou zem. Tohle léto nestojí za nic, pomyslel si trpce.

"Ahoj Davide!" ozvalo se náhle z mobilu a vytrhlo to Lešenského z úvah. Po tváři mu přelétl úsměv.

"Nazdar Moniko. Nechtěla by ses dneska večer zastavit?"

"Proč ne? Naši jsou stejně pryč a já si nemám s kým povídat. Ale slib mi, že pro jednou vypneš tu pitomou televizi."

"Jistě. Dneska žádný sport stejně nedávají."

"A ty bys mě vyměnil za sport?"

"Možná," připustil rozverně Lešenský.

"Ty darebáku!" naoko se zlobila jeho přítelkyně. "Však počkej, až přijedu!"

"Čekám," zasmál se a dodal omluvně: "Promiň, už musím končit, někdo zvoní u dveří."

"Za deset minut jsem u tebe," odpověděla a pak byl hovor ukončen. Lešenský s povzdechem odložil mobil na stůl a vydal se ke vstupním dveřím, u nichž neodbytný zvonek ohlašoval neočekávanou návštěvu. Když otevřel, srdce se mu kdovíproč rozbušilo jako o závod.

"Miloši? Co ty tady děláš? Pojď dál!" vykoktal přiškrceně. Hárta stál na prahu a upíral na Lešenského svůj pohled. Potom vytáhl zbraň.

"Co to děláš?!" vyjekl Lešenský a instinktivně ukročil vzad.

"Nedělej hlouposti a možná ti vůbec neublížím. A teď padej dovnitř," zněla strohá odpověď. Lešenský rozumně usoudil, že by měl poslechnout. Pozadu zacouval dveřmi do obýváku, odkud slyšel protivný hlas televizní reklamy.

"Sedni si," poručil Hárta a Lešenský se roztřeseně posadil na okraj pohovky. Hárta sám zůstal stát.

"Kolik toho víš?" vyštěkl na Lešenského. "A chci slyšet pravdu, jinak budu mířit zatraceně nepřesně. Dobře víš, jak může taková trefa do lýtka bolet."

V tu chvíli Lešenský pochopil. Chybějící střípky dopadly na místo. Věděl, že teď musí hrát o čas. Pokud jeho přítelkyně dorazí včas, tak ještě není vše ztraceno. Přinutil se ke klidu.

"Už když jsem poprvé vstoupil do těch kanceláří, měl jsem divný pocit," protahoval své sdělení, jak jen to šlo.

"Zběžně jsem prohlédl místo činu a objevil ten papír. Dal jsem ho chlapům poskládat a zjistil jsem, že jde o vyděračský dopis. Moc mě to nepřekvapilo, ale navedlo mě to na myšlenku zkontrolovat zálohovaná data, kde by se mohl nacházet onen inkriminovaný záznam. Požádal jsem pracovníka Bezpečnostní služby o ověření a nestačil jsem se divit, když jsem uviděl Režného. Ale už od té chvíle mi to k němu vůbec nesedělo."

"Proč?" zajímal se Hárta a ruka se zbraní mu bezděčně pomalu klesala. Když se však Lešenský mírně naklonil, ruka opět vystřelila vzhůru a zbraň mířila mladému policistovi přímo mezi oči.

"Jak víte, obě předchozí vraždy, které rozhodně spáchal Režný, byly pečlivě a dopodrobna naplánované. Proto z nich taky tak snadno vyklouzl. Ale u téhle to bylo jinak. Bylo to promyšleno velmi dobře a důkladně, to ano. Jenže provedení zdaleka nebylo tak hladké. Poznal jsem, že i když vrah kancelář uklidil, došlo tam ke rvačce. Oběť se bránila a přestala, až když útočník vytáhl zbraň."

Lešenský se odmlčel. Hárta ho však nenechal a výmluvným zahýbáním pistolí ho přiměl pokračovat.

"Pak jsme jeli za Režným. Věděl o vraždě, což bylo podezřelé. Ale pokud není úplný blbec, což on tedy rozhodně není, tak pro něj nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. Jak sám řekl, viděl spoustu aut a taky tebe. A dobře věděl, že ty nejezdíš jen k obyčejným případům. A už vůbec ne ve čtvrtek ráno, kdy míváš porady."

"Jo, to vím taky. Dál."

"Režný byl doopravdy překvapený, když jsme na něj vybalili, že je z té vraždy podezřelý. Mluvil pravdu, když říkal, že byl střílet před týdnem. Při domovní prohlídce jsme našli vstupní průkaz na střelnici. Ověřili jsme, že tam skutečně byl. Nebyl sice žádný důkaz, že od té doby nestřílel, ale když pak na služebně tvrdil, že dal svou zbraň do skříně a my ji našli na stolku. V tu chvíli bylo jasné, že mluví pravdu. Byl proklatě nervózní, když odmítl dál vypovídat bez právníka."

"Dobře. Ale jak jsi poznal, kdo je skutečný vrah?"

Lešenský zaváhal, zda by mu to měl povědět. Hárta si toho všiml a zlověstně tichým hlasem ho varoval: "Pravdu. Jinak se vykašlu na tvoje pozvání na střelnici a zastřílím si hned teď."

Nic nenasvědčovalo tomu, že by svou výhrůžku neměl v úmyslu splnit, a tak Lešenský zvolna pokračoval.

"Když jsme prováděli druhou prohlídku kanceláře, všiml jsem si, že ruka oběti leží dost nepřirozeně na to, aby tak dopadla na podlahu. Zápěstí bylo úplně schované pod stolem. Kdyby takhle oběť spadla, ruka by narazila na desku stolu a odklonila by se jinak. A jelikož je vyloučené, že vrah s obětí hýbal, musela ještě po pádu nějakou dobu žít."

"A co na tom záleží?"

"No, oběť samozřejmě viděla svého vraha a možná, že ho dokonce poznala. Ta nepřirozeně rozhozená ruka mě přiměla myslet si, že…"

Lešenský nedopověděl, protože zaslechl zvuk přijíždějícího auta. Zaplaťpánbůh, jeho přítelkyně byla konečně tady. Ale měl by ji nějak varovat.

Hárta, nepřestávaje mířit na Lešenského, opatrně vykoukl z okna. Chvíli mu trvalo, než přijíždějící auto poznal.

"Monika? Co ta tady dělá?!" zamračil se a několika nevybíravými výrazy zaklel, jelikož Lešenský zjevně nejevil ochotu mu odpovědět. Hárta totiž nevěděl, že Lešenský už přes dva měsíce chodí se svou kolegyní Monikou Zárubovou. A v důsledku toho začal panikařit. Přistoupil k Lešenskému.

"Vstaň!"

"Snad mě nechceš zabít?" řekl Lešenský a podařilo se mu usměrnit strachem přeskakující hlas. Hárta se však místo odpovědi rozmáchl a udeřil ho pistolí do spánku. Lešenskému se zatmělo před očima a omráčeně klesl na zem.

"Ještě tě budu potřebovat," zamumlal si pro sebe Hárta a postavil se vedle dveří s pistolí odjištěnou a připravenou k výstřelu.

Lešenský nebyl omráčený, ale zahrál to dobře. Cítil, jak mu z tržné rány na spánku prýští krev, ale neodvažoval se pohnout. Jen pomalu otevřel jedno, poté i druhé oko. V hlavě mu zakutala ostrá bolest, ale přemohl ji bez jediného hlesu. Když pochopil, že Hárta odešel do verandy, aby si tam počkal na Moniku, se vší opatrností se tiše zvedl a v bleskové úvaze rozvažoval, co dál.

Svou zbraň uložil do skříně v ložnici, byla tedy příliš daleko. Jako nejbližší použitelná zbraň mu padla do oka stará váza. Neměla pro něj žádnou hodnotu a teď aspoň poslouží k záchraně dvou životů. Popadl ji a plíživým krokem došel ke dveřím do verandy.

Vše od prvního zaslechnutí přijíždějícího auta se stalo během necelé půl minuty. Lešenský skrz otevřené okno slyšel, jak Monika spěchá ke dveřím, aby co nejméně zmokla. Instinkt mu velel jednat hned, ale počkal, dokud jeho přítelkyně nebyla jen kousek ode dveří. Nejspíš už sahala na zvonek, když se Lešenský odlepil od zdi, objevil se ve dveřích a mrštil vázu dobře mířenou ranou po Hártovi.

Překvapený komisař nic takového nečekal. Jeho hbité reflexy mu pomohly uhnout nejhoršímu, ale jak se lekl, prsty samovolně stiskly spoušť a ozval se ohlušující výstřel. Přesně v to Lešenský doufal. Tohle muselo Moniku varovat. Dobře. A teď musí rychle zmizet.

Obrátil se a spěchal do ložnice pro svou zbraň. Příliš pozdě si uvědomil svou chybu a otočil se zpět čelem ke dveřím právě tak nešikovně, že letící kulka našla svůj cíl v jeho břiše. Následovala ji druhá rána do ramene, jak Lešenský klopýtl a padal k zemi.

Hárta se krutě ušklíbl a jenom zbytek zdravého rozumu mu zabránil v tom, aby se rozesmál. Nikdo mu nebude bránit v tom, aby toho zatraceného Režného nadobro dostal za mříže. Nebo vlastně, proč by ho nemohl rovnou úplně zlikvidovat?

Lešenský si tiskl obě ruce na ránu v břiše a ani se nepokoušel vstát. Bolest ho napůl ochromila, ale pokud má přežít, musí Hártu zaměstnat natolik, aby se Monika mohla nepozorovaně dostat do domu. Vůbec nepochyboval o tom, že zavolá pomoc. Jako zdatná policistka jistě věděla, že sanitka se volá vždy, když dojde ke střelbě. A taky přijedou posily. Ovšem on sám musel do té doby zůstat naživu.

"Vím, že toho hlídače jsi zabil ty, abys dostal Režného za mříže. Ale jak jsi věděl, že to vím já?" zeptal se trhaně, přestože odpověď znal. Po těch slovech zřetelně zasténal.

"Choval ses divně, odtažitě. Když jsem to zpozoroval, zpozorněl jsem. Tvoje pozvání na kávu bylo dost hloupou zástěrkou, aby ses mohl začít vyptávat. A ta střelnice mi moji domněnku jen potvrdila," vysvětloval Hárta, jakoby se chlubil nedávným úspěchem.

"A proto jsi sem přišel…" konstatoval Lešenský chraplavě.

"Proto," přikývl pomalu Hárta. "A proto tě taky nemůžu nechat naživu. Ani tebe, ani ji," dodal a Lešenský věděl, že myslí Moniku.

Vzápětí se náhle ozvaly dva výstřely. Lešenský si v první chvíli myslel, že dostal další ránu, ale pak se mu tělem rozlila úleva, když spatřil Moniku, jak spěchá k Hártovi. Ten se svíjel na zemi a tiskl si postřelené lýtko.

Byla to přesná trefa - nezranila kdovíjak vážně, ale bolela dost na to, aby úplně odvedla Hártovu pozornost. Toho Monika dovedně využila, aby ho připravila o zbraň. Poté ho přinutila posadit se na opačný konec místnosti a nechat si jednu ruku přicvaknout k trubce od topení.

Lešenský ji zamženým zrakem pozoroval a zřetelně cítil, jak ho opouštějí síly. Jen silou vůle držel oči otevřené a mysl při vědomí. Jakmile byla Monika hotová s Hártou, spěchala několika dlouhými kroky k němu.

"Dvě rány?" ujišťovala se a Lešenský slabě přikývl.

"To bude dobrý, sanitka už je na cestě," uklidňovala ho a zpola i sebe. Rozhlédla se, čím by zastavila krvácení, a pohled jí padl na dvě trička přehozená přes židli. Popadla je, zběžně je složila a přitiskla každé jednou rukou na jednu ránu.

Lešenský zaúpěl a sevřel čelisti.

"Promiň," zamumlala omluvně. Pak zpozorněla, protože zaslechla houkání přijíždějící záchranky.

"Vydrž," řekla a vyběhla ven, aby dala najevo, že nebezpečí už pominulo. Informovala záchranáře o dvou zraněných a spěchala s nimi dovnitř. Záchranný tým se rozdělil - dva muži poklekli k Lešenskému a dva se vydali k Hártovi.

Hárta už pochopil, že prohrál. Krátkodobé šílenství z něj rázem vyprchalo a dopadla na něj hrůza z toho, co provedl. Kdyby měl po ruce zbraň, asi by se býval zastřelil. Ale zbraň mu sebrala Monika a zraněná noha ho bolela, takže se poddal péči záchranářů.

O dva měsíce později…


Režný hleděl z okénka v letadle a spokojeně se šklebil. Veškerá obvinění proti němu byla stažena, byla mu dokonce vrácena zbraň a před pár dny konečně dořešil i poslední drobnosti. Teď odlétal do zámoří a pohrdavě si měřil zemi, kterou opouštěl.

Měl naprosto skvělou náladu. Z potíží vyklouzl velmi hladce a navíc se zbavil úhlavního nepřítele. Za "poctivě" získané peníze si v New Yorku pořídil pohodlnou vilku a odteď už si bude jen užívat.


Chudák. Vůbec neměl tušení, že komisař Lešenský, nyní opět v plné síle, sedí jen o pár sedaček dál a vychutnává si let ještě víc než on…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama