"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Vzkaz v prachu - Část druhá

26. srpna 2015 v 8:00 | Nefi |  Tvorba

Důkazy proti Režnému se vršily jeden za druhým. Když se u něj Lešenský a Hárta toho dne zastavili, věděl o vraždě, třebaže se o ní ještě nikde nepsalo. Tvrdil, že spousta policejních aut a přítomnost komisaře Hárty vedla k jasnému závěru, ale komisař mu samozřejmě nevěřil.

Další věcí byla Režného čerstvě vyčištěná zbraň s jedním chybějícím nábojem, třebaže on sám tvrdil, že střílel naposledy před týdnem na střelnici. Náboje v zásobníku zbraně se navíc shodovaly s nábojem vyjmutým z těla oběti.

Režný v duchu propadal panice, jak si komisař bystře povšiml. Když z něj Lešenský páčil informace o tom, kde včera v noci byl, měl Režný značně zpocené ruce a nejistý hlas.

"Byl jsem tady, doma," řekl nerudně, a než stihl Lešenský cokoliv říci, dodal: "Ne, nemám nikoho, kdo by mi to potvrdil. Byl jsem sám."

Lešenský zaklapl pusu, protože právě na to se chystal zeptat. Ten chlap je ale protiva, pomyslel si. Na rozdíl od komisaře mu uniklo, jak je Režný nervózní.

"Víte, že máme dostatek důkazů, abychom vás zatkli?" zasáhl komisař, když viděl Lešenského rozpaky. Přece jen mu ještě teče mlíko po bradě, usmál se v duchu. Chybí mu profesní ostřílenost.

Režný zarytě mlčel, ale bylo zřejmé, že v hlavě mu to šrotuje o sto šest.

Je zaskočený na nejvyšší míru, uvědomil si Lešenský. Asi nečekal, že jeho plán selže. A už vůbec ne to, že by ho policie dopadla necelý den po činu. Teprve teď Lešenskému došlo, jak rychle se jim povedlo ho usvědčit. Vzpomněl si, jak chytře byly předchozí vraždy provedeny. No, komisař Hárta přece jednou říkal, že každý zločinec nakonec udělá chybu. A u Režného tomu nebude jinak.

"Dobrá," rádoby ledabyle pokrčil rameny Hárta. "Zdeňku Režný, zatýkám vás pro podezření z vraždy zaměstnance Bezpečnostní služby Tomáše Bezděka, pro podezření z neoprávněné manipulace se záznamy bezpečnostních kamer a pro podezření z vydírání."

"Vydírání? Koho bych asi tak měl vydírat?" nechápal Režný. Když mu Lešenský odpovídal, proti své vůli si pomyslel, že to hraje moc dobře.

"Někoho z Bezpečnostní služby. Nějak jste se přece musel dostat k heslu."

"Děláte si ze mě srandu?" odsekl neuctivě Režný. "Proč bych měl, do háje, shánět heslo, když bych ho mohl s klidem vymámit z toho ubožáka, co je teď mrtvej?!"

"My tady klademe otázky, ne vy!" ledovým hlasem ho upozornil Hárta a nasadil mu pouta. Režný se nechal, pochopil, že odpor teď nemá smysl. Nezbylo mu, než věřit svému právníkovi.

Druhého dne…


Druhého dne se konal výslech na policejní služebně. Byl tu přítomen vrchní komisař Bělík, komisař Hárta, strážmistr Lešenský a ještě dva další policisté.

Režný si odpovědi pečlivě rozmýšlel. Lešenskému tak znovu potvrdil, že není žádný hlupák. A také mu tím znovu podsunul myšlenku, zda někde neudělali chybu. Všechny důkazy svědčily jasně proti Režnému, to ano. Ale Lešenský měl pocit, jako by to bylo jasné až moc. Někde v podvědomí cítil jasné varování, že případ nebude tak jednoduchý, jak se zdá. Je možné, že to chce někdo na Režného shodit?

"Pane Režný, proč jste během posledních dnů čistil zbraň, když jste říkal, že jste střílel naposledy před týdnem?" položil mírný dotaz vrchní komisař.

"Já jsem žádnou zbraň nečistil," namítl překvapeně Režný. Vrchní komisař se zamračil.

"Vaše zbraň se našla čerstvě vyčištěná s jedním chybějícím nábojem. Můžete to vysvětlit?"

"Svou zbraň jsem naposledy vyčistil minulý čtvrtek," rozvážně odpověděl Režný a po krátké odmlce dodal: "Poté jsem samozřejmě doplnil zásobník a uložil jsem ji do skříně, kde jste ji našli."

"Nebyla ve skříni. Ležela na stolku," nesouhlasil Lešenský. Režný zcela vážně pokýval hlavou.

"Potom asi umí chodit."

"Byl bych rád, kdybyste si přestal dělat legraci," vyzval ho vrchní komisař.

Hárta jen seděl a mlčel. Doufal, že vrchní komisař rychle odbude své otázky, aby se mohl začít ptát on.

Režný si znuděně povzdechl. "Odmítám dál odpovídat, dokud tu nebudu mít svého právníka," řekl a loupl očima po Hártovi, jakoby se ptal, co on na to. Komisař jen pokrčil rameny. Ostatně, dalo se čekat, že Režný svého práva využije.

Když byl Režný odveden z místnosti, komisař Hárta se zvedl k odchodu. Vrchní komisař ho však zadržel:

"Miloši, zajeď, prosím tě, ještě jednou na místo činu a znova to tam prohlídni. Chci mít jistotu, až se bude jeho právník ohánět kdovíjakou informací. Vezmi s sebou ještě Lešenského, ať jste na to dva."

"Samozřejmě," nezbývalo nic jiného Hártovi. Měl sto chutí se na to vykašlat a poslat s Lešenským místo sebe někoho jiného. Vrchní komisař by na to s největší pravděpodobností nepřišel. Jeho by zajímaly hlavně výsledky druhé obhlídky místa činu. Ovšem Hárta nechtěl riskovat, že by bylo něco přehlédnuto. Pak by to totiž šlo právě na jeho účet, ať už by tam býval šel nebo ne.

Sídlo Bezpečnostní služby stále ještě obklopovala červenobílá páska s nápisem Nevstupovat. Lidé jdoucí po chodníku zvědavě hleděli na budovu a někteří z nich vzrušeně klevetily o "té hrozné brutální vraždě, kterou spáchal nejmíň celý gang zločinců".

Lidé mají vždycky sklony přehánět, pomyslel si Lešenský, když zaslechl jednu postarší ženu vyprávět, že někdo viděl z budovy odcházet pět po zuby ozbrojených mužů v kuklách.

Hártu lidé vůbec nezajímali. Jeho úvahy se v tuto chvíli týkaly jen úkolu, který měl před sebou. Rozhodl se, že projdou kancelář jen zběžně. Pokud tu nějaké důkazy byly před první prohlídkou, tak teď už tu určitě žádné nezůstaly. Jeho vlastní muži je buď objevili, nebo zničili svým slíděním.

Rozdělili si kancelář na dvě poloviny a systematicky ji začali prohledávat - Lešenský svědomitě kousek po kousku, Hárta ledabyle a znuděně. Kdyby ho sem vrchní komisař poslal samotného, byl by hotov paradoxně rychleji.

Lešenský bral svůj úkol vážně a prohledával svou polovinu píď po pídi. Popravdě, měl hlad, byl utahaný a nedal si svůj obvyklý odpolední hrnek kávy. Ve výsledku byl možná ještě znuděnější, než komisař sám. Ale rád by si mezi zkušenějšími muži vysloužil trochu úcty a tu by mu případný objev nějakého závratného důkazu mohl přinést. Ano, přesně tohle šlo Lešenskému hlavou, i když nahlas by z toho nepřiznal ani ň.

Sehnul se, aby prozkoumal podlahu kolem nákresu těla tak, jak bylo nalezeno. Zápěstí jeho pravé ruky bylo zastrčeno pod pracovní stůl. Lešenský z toho usoudil, že když postřelený muž padal k zemi, musel být ještě naživu a po pádu pohnout rukou. Kdyby s ním hýbal vrah, krev by byla rozmazaná. U oběti však našli pravidelnou louži, takže vykrvácela tam, kde ji našli. Samozřejmě, vrah mohl pohnout jen rukou, ale proč by to, u všech všudy, dělal?

Mladého policistu to zaujalo natolik, že si klekl na zem a podíval se pod stůl. Nic tam nebylo. Zklamaně se chystal zvednout, když si náhle všiml šmouh v prachu na podlaze. Posunul se tak, aby si vlastním tělem nestínil světlo, a zjistil, že do prachu jsou napsána dvě slova. A ta slova mu nahnala husí kůži po celém těle.

"Leštíš nosem podlahu?" pobaveně poznamenal komisař, když se po krátké úvaze, že půl hodiny "důkladného" prohlížení by mohlo stačit, obrátil k mladšímu kolegovi a uviděl ho klečet s nosem přitisknutým k zemi.

"Blbej vtip!" vzpamatoval se Lešenský a snažil se, aby jeho hlas zněl normálně.

"Myslím, že tady už nic nenajdeme," pokrčil rameny komisař, stále ještě pobaveně.

"S tím naprosto souhlasím," přidal se Lešenský. "Nezašel bys na kafe? Mám takový dojem, že ani ty jsi ho odpoledne nestihl." Hárta rád souhlasil.

"Klidně. Mohli bychom zajít do té kavárny v sousední ulici. Podle mého bratra tam mají nejlepší kávu v tomhle městě. A když můj věčně brblající bratr něco pochválí, tak to rozhodně stojí za to vyzkoušet."

Lešenský se zasmál. Znal komisařova bratra, Josefa Hártu, moc dobře. Nikdy mu nebylo nic dobré. Ano, jeho věčné brblání bylo pomalu proslulé.

V kavárně bylo na Lešenského vkus trochu moc narváno. Její dobrá pověst se mezi lidmi viditelně rychle šířila, takže se obsluha měla co ohánět. Hárta si objednal turka a Lešenský se spokojil se slabším latté. Oba pomalu upíjeli ze svých šálků a spokojeně si vychutnávali kávovou chuť.

"Myslím, že můj bratr nepřeháněl," uznale poznamenal Hárta po několika doušcích. Lešenský zamyšleně přikývl na souhlas, aniž by zaznamenal, co vlastně komisař říkal.

"Tak jsem si říkal, jestli bys se mnou někdy nezašel na střelnici?" řekl po chvíli. "Chtěl jsem ti to navrhnout už ve středu, ale pak jsem si říkal, že už je na to dost pozdě. Myslel jsem si, jestli se třeba někam nechystáš…" Hárta se na Lešenského upřeně podíval.

"Měl jsi zavolat. Byl jsem doma," řekl s pokrčením ramen a dopil kávu. "Už budu muset. Slíbil jsem bratrovi, že mu budu venčit psa, než se vrátí z dovolené."

"To ti nezávidím," poznamenal Lešenský. "Tak se měj."

"Ty taky. Uvidíme se zítra," odpověděl Hárta a odešel.

Lešenskému s jeho odchodem vyprchal úsměv z tváře. Měl před sebou vážný problém. A upřímně, neměl potuchy, co s ním. Dopil kávu, zaplatil a zamyšleně vyrazil domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama