"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Srpen 2015

Vzkaz v prachu - Část třetí (a poslední)

28. srpna 2015 v 8:00 | Nefi |  Tvorba

Lešenský obýval sám malý domek v nedaleké vesnici. Neměl rád městský ruch, a tak byl rád, když se mu podařilo sehnat poměrně levné bydlení mimo jeho dosah a přesto s blízkou prací.

Sotva se uvelebil v obýváku na pohovce a bezděčně zapnul televizi, dospěl k rozhodnutí. Opět se zvedl, vytáhl z kapsy mobilní telefon a vyťukal číslo své přítelkyně. Však ona mu dokáže poradit.

Přiložil mobil k uchu a poslouchal táhlé vyčkávací tóny. Při tom hleděl z okna na jemné kapky deště, které právě začínaly kropit už beztak zmáčenou zem. Tohle léto nestojí za nic, pomyslel si trpce.

"Ahoj Davide!" ozvalo se náhle z mobilu a vytrhlo to Lešenského z úvah. Po tváři mu přelétl úsměv.

"Nazdar Moniko. Nechtěla by ses dneska večer zastavit?"

"Proč ne? Naši jsou stejně pryč a já si nemám s kým povídat. Ale slib mi, že pro jednou vypneš tu pitomou televizi."

"Jistě. Dneska žádný sport stejně nedávají."

"A ty bys mě vyměnil za sport?"

"Možná," připustil rozverně Lešenský.

"Ty darebáku!" naoko se zlobila jeho přítelkyně. "Však počkej, až přijedu!"

"Čekám," zasmál se a dodal omluvně: "Promiň, už musím končit, někdo zvoní u dveří."

"Za deset minut jsem u tebe," odpověděla a pak byl hovor ukončen. Lešenský s povzdechem odložil mobil na stůl a vydal se ke vstupním dveřím, u nichž neodbytný zvonek ohlašoval neočekávanou návštěvu. Když otevřel, srdce se mu kdovíproč rozbušilo jako o závod.

"Miloši? Co ty tady děláš? Pojď dál!" vykoktal přiškrceně. Hárta stál na prahu a upíral na Lešenského svůj pohled. Potom vytáhl zbraň.

"Co to děláš?!" vyjekl Lešenský a instinktivně ukročil vzad.

"Nedělej hlouposti a možná ti vůbec neublížím. A teď padej dovnitř," zněla strohá odpověď. Lešenský rozumně usoudil, že by měl poslechnout. Pozadu zacouval dveřmi do obýváku, odkud slyšel protivný hlas televizní reklamy.

"Sedni si," poručil Hárta a Lešenský se roztřeseně posadil na okraj pohovky. Hárta sám zůstal stát.

"Kolik toho víš?" vyštěkl na Lešenského. "A chci slyšet pravdu, jinak budu mířit zatraceně nepřesně. Dobře víš, jak může taková trefa do lýtka bolet."

V tu chvíli Lešenský pochopil. Chybějící střípky dopadly na místo. Věděl, že teď musí hrát o čas. Pokud jeho přítelkyně dorazí včas, tak ještě není vše ztraceno. Přinutil se ke klidu.

"Už když jsem poprvé vstoupil do těch kanceláří, měl jsem divný pocit," protahoval své sdělení, jak jen to šlo.

"Zběžně jsem prohlédl místo činu a objevil ten papír. Dal jsem ho chlapům poskládat a zjistil jsem, že jde o vyděračský dopis. Moc mě to nepřekvapilo, ale navedlo mě to na myšlenku zkontrolovat zálohovaná data, kde by se mohl nacházet onen inkriminovaný záznam. Požádal jsem pracovníka Bezpečnostní služby o ověření a nestačil jsem se divit, když jsem uviděl Režného. Ale už od té chvíle mi to k němu vůbec nesedělo."

"Proč?" zajímal se Hárta a ruka se zbraní mu bezděčně pomalu klesala. Když se však Lešenský mírně naklonil, ruka opět vystřelila vzhůru a zbraň mířila mladému policistovi přímo mezi oči.

"Jak víte, obě předchozí vraždy, které rozhodně spáchal Režný, byly pečlivě a dopodrobna naplánované. Proto z nich taky tak snadno vyklouzl. Ale u téhle to bylo jinak. Bylo to promyšleno velmi dobře a důkladně, to ano. Jenže provedení zdaleka nebylo tak hladké. Poznal jsem, že i když vrah kancelář uklidil, došlo tam ke rvačce. Oběť se bránila a přestala, až když útočník vytáhl zbraň."

Lešenský se odmlčel. Hárta ho však nenechal a výmluvným zahýbáním pistolí ho přiměl pokračovat.

"Pak jsme jeli za Režným. Věděl o vraždě, což bylo podezřelé. Ale pokud není úplný blbec, což on tedy rozhodně není, tak pro něj nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. Jak sám řekl, viděl spoustu aut a taky tebe. A dobře věděl, že ty nejezdíš jen k obyčejným případům. A už vůbec ne ve čtvrtek ráno, kdy míváš porady."

"Jo, to vím taky. Dál."

"Režný byl doopravdy překvapený, když jsme na něj vybalili, že je z té vraždy podezřelý. Mluvil pravdu, když říkal, že byl střílet před týdnem. Při domovní prohlídce jsme našli vstupní průkaz na střelnici. Ověřili jsme, že tam skutečně byl. Nebyl sice žádný důkaz, že od té doby nestřílel, ale když pak na služebně tvrdil, že dal svou zbraň do skříně a my ji našli na stolku. V tu chvíli bylo jasné, že mluví pravdu. Byl proklatě nervózní, když odmítl dál vypovídat bez právníka."

"Dobře. Ale jak jsi poznal, kdo je skutečný vrah?"

Lešenský zaváhal, zda by mu to měl povědět. Hárta si toho všiml a zlověstně tichým hlasem ho varoval: "Pravdu. Jinak se vykašlu na tvoje pozvání na střelnici a zastřílím si hned teď."

Nic nenasvědčovalo tomu, že by svou výhrůžku neměl v úmyslu splnit, a tak Lešenský zvolna pokračoval.

"Když jsme prováděli druhou prohlídku kanceláře, všiml jsem si, že ruka oběti leží dost nepřirozeně na to, aby tak dopadla na podlahu. Zápěstí bylo úplně schované pod stolem. Kdyby takhle oběť spadla, ruka by narazila na desku stolu a odklonila by se jinak. A jelikož je vyloučené, že vrah s obětí hýbal, musela ještě po pádu nějakou dobu žít."

"A co na tom záleží?"

"No, oběť samozřejmě viděla svého vraha a možná, že ho dokonce poznala. Ta nepřirozeně rozhozená ruka mě přiměla myslet si, že…"

Lešenský nedopověděl, protože zaslechl zvuk přijíždějícího auta. Zaplaťpánbůh, jeho přítelkyně byla konečně tady. Ale měl by ji nějak varovat.

Hárta, nepřestávaje mířit na Lešenského, opatrně vykoukl z okna. Chvíli mu trvalo, než přijíždějící auto poznal.

"Monika? Co ta tady dělá?!" zamračil se a několika nevybíravými výrazy zaklel, jelikož Lešenský zjevně nejevil ochotu mu odpovědět. Hárta totiž nevěděl, že Lešenský už přes dva měsíce chodí se svou kolegyní Monikou Zárubovou. A v důsledku toho začal panikařit. Přistoupil k Lešenskému.

"Vstaň!"

"Snad mě nechceš zabít?" řekl Lešenský a podařilo se mu usměrnit strachem přeskakující hlas. Hárta se však místo odpovědi rozmáchl a udeřil ho pistolí do spánku. Lešenskému se zatmělo před očima a omráčeně klesl na zem.

"Ještě tě budu potřebovat," zamumlal si pro sebe Hárta a postavil se vedle dveří s pistolí odjištěnou a připravenou k výstřelu.

Lešenský nebyl omráčený, ale zahrál to dobře. Cítil, jak mu z tržné rány na spánku prýští krev, ale neodvažoval se pohnout. Jen pomalu otevřel jedno, poté i druhé oko. V hlavě mu zakutala ostrá bolest, ale přemohl ji bez jediného hlesu. Když pochopil, že Hárta odešel do verandy, aby si tam počkal na Moniku, se vší opatrností se tiše zvedl a v bleskové úvaze rozvažoval, co dál.

Svou zbraň uložil do skříně v ložnici, byla tedy příliš daleko. Jako nejbližší použitelná zbraň mu padla do oka stará váza. Neměla pro něj žádnou hodnotu a teď aspoň poslouží k záchraně dvou životů. Popadl ji a plíživým krokem došel ke dveřím do verandy.

Vše od prvního zaslechnutí přijíždějícího auta se stalo během necelé půl minuty. Lešenský skrz otevřené okno slyšel, jak Monika spěchá ke dveřím, aby co nejméně zmokla. Instinkt mu velel jednat hned, ale počkal, dokud jeho přítelkyně nebyla jen kousek ode dveří. Nejspíš už sahala na zvonek, když se Lešenský odlepil od zdi, objevil se ve dveřích a mrštil vázu dobře mířenou ranou po Hártovi.

Překvapený komisař nic takového nečekal. Jeho hbité reflexy mu pomohly uhnout nejhoršímu, ale jak se lekl, prsty samovolně stiskly spoušť a ozval se ohlušující výstřel. Přesně v to Lešenský doufal. Tohle muselo Moniku varovat. Dobře. A teď musí rychle zmizet.

Obrátil se a spěchal do ložnice pro svou zbraň. Příliš pozdě si uvědomil svou chybu a otočil se zpět čelem ke dveřím právě tak nešikovně, že letící kulka našla svůj cíl v jeho břiše. Následovala ji druhá rána do ramene, jak Lešenský klopýtl a padal k zemi.

Hárta se krutě ušklíbl a jenom zbytek zdravého rozumu mu zabránil v tom, aby se rozesmál. Nikdo mu nebude bránit v tom, aby toho zatraceného Režného nadobro dostal za mříže. Nebo vlastně, proč by ho nemohl rovnou úplně zlikvidovat?

Lešenský si tiskl obě ruce na ránu v břiše a ani se nepokoušel vstát. Bolest ho napůl ochromila, ale pokud má přežít, musí Hártu zaměstnat natolik, aby se Monika mohla nepozorovaně dostat do domu. Vůbec nepochyboval o tom, že zavolá pomoc. Jako zdatná policistka jistě věděla, že sanitka se volá vždy, když dojde ke střelbě. A taky přijedou posily. Ovšem on sám musel do té doby zůstat naživu.

"Vím, že toho hlídače jsi zabil ty, abys dostal Režného za mříže. Ale jak jsi věděl, že to vím já?" zeptal se trhaně, přestože odpověď znal. Po těch slovech zřetelně zasténal.

"Choval ses divně, odtažitě. Když jsem to zpozoroval, zpozorněl jsem. Tvoje pozvání na kávu bylo dost hloupou zástěrkou, aby ses mohl začít vyptávat. A ta střelnice mi moji domněnku jen potvrdila," vysvětloval Hárta, jakoby se chlubil nedávným úspěchem.

"A proto jsi sem přišel…" konstatoval Lešenský chraplavě.

"Proto," přikývl pomalu Hárta. "A proto tě taky nemůžu nechat naživu. Ani tebe, ani ji," dodal a Lešenský věděl, že myslí Moniku.

Vzápětí se náhle ozvaly dva výstřely. Lešenský si v první chvíli myslel, že dostal další ránu, ale pak se mu tělem rozlila úleva, když spatřil Moniku, jak spěchá k Hártovi. Ten se svíjel na zemi a tiskl si postřelené lýtko.

Byla to přesná trefa - nezranila kdovíjak vážně, ale bolela dost na to, aby úplně odvedla Hártovu pozornost. Toho Monika dovedně využila, aby ho připravila o zbraň. Poté ho přinutila posadit se na opačný konec místnosti a nechat si jednu ruku přicvaknout k trubce od topení.

Lešenský ji zamženým zrakem pozoroval a zřetelně cítil, jak ho opouštějí síly. Jen silou vůle držel oči otevřené a mysl při vědomí. Jakmile byla Monika hotová s Hártou, spěchala několika dlouhými kroky k němu.

"Dvě rány?" ujišťovala se a Lešenský slabě přikývl.

"To bude dobrý, sanitka už je na cestě," uklidňovala ho a zpola i sebe. Rozhlédla se, čím by zastavila krvácení, a pohled jí padl na dvě trička přehozená přes židli. Popadla je, zběžně je složila a přitiskla každé jednou rukou na jednu ránu.

Lešenský zaúpěl a sevřel čelisti.

"Promiň," zamumlala omluvně. Pak zpozorněla, protože zaslechla houkání přijíždějící záchranky.

"Vydrž," řekla a vyběhla ven, aby dala najevo, že nebezpečí už pominulo. Informovala záchranáře o dvou zraněných a spěchala s nimi dovnitř. Záchranný tým se rozdělil - dva muži poklekli k Lešenskému a dva se vydali k Hártovi.

Hárta už pochopil, že prohrál. Krátkodobé šílenství z něj rázem vyprchalo a dopadla na něj hrůza z toho, co provedl. Kdyby měl po ruce zbraň, asi by se býval zastřelil. Ale zbraň mu sebrala Monika a zraněná noha ho bolela, takže se poddal péči záchranářů.

O dva měsíce později…


Režný hleděl z okénka v letadle a spokojeně se šklebil. Veškerá obvinění proti němu byla stažena, byla mu dokonce vrácena zbraň a před pár dny konečně dořešil i poslední drobnosti. Teď odlétal do zámoří a pohrdavě si měřil zemi, kterou opouštěl.

Měl naprosto skvělou náladu. Z potíží vyklouzl velmi hladce a navíc se zbavil úhlavního nepřítele. Za "poctivě" získané peníze si v New Yorku pořídil pohodlnou vilku a odteď už si bude jen užívat.


Chudák. Vůbec neměl tušení, že komisař Lešenský, nyní opět v plné síle, sedí jen o pár sedaček dál a vychutnává si let ještě víc než on…

Vzkaz v prachu - Část druhá

26. srpna 2015 v 8:00 | Nefi |  Tvorba

Důkazy proti Režnému se vršily jeden za druhým. Když se u něj Lešenský a Hárta toho dne zastavili, věděl o vraždě, třebaže se o ní ještě nikde nepsalo. Tvrdil, že spousta policejních aut a přítomnost komisaře Hárty vedla k jasnému závěru, ale komisař mu samozřejmě nevěřil.

Další věcí byla Režného čerstvě vyčištěná zbraň s jedním chybějícím nábojem, třebaže on sám tvrdil, že střílel naposledy před týdnem na střelnici. Náboje v zásobníku zbraně se navíc shodovaly s nábojem vyjmutým z těla oběti.

Režný v duchu propadal panice, jak si komisař bystře povšiml. Když z něj Lešenský páčil informace o tom, kde včera v noci byl, měl Režný značně zpocené ruce a nejistý hlas.

"Byl jsem tady, doma," řekl nerudně, a než stihl Lešenský cokoliv říci, dodal: "Ne, nemám nikoho, kdo by mi to potvrdil. Byl jsem sám."

Lešenský zaklapl pusu, protože právě na to se chystal zeptat. Ten chlap je ale protiva, pomyslel si. Na rozdíl od komisaře mu uniklo, jak je Režný nervózní.

"Víte, že máme dostatek důkazů, abychom vás zatkli?" zasáhl komisař, když viděl Lešenského rozpaky. Přece jen mu ještě teče mlíko po bradě, usmál se v duchu. Chybí mu profesní ostřílenost.

Režný zarytě mlčel, ale bylo zřejmé, že v hlavě mu to šrotuje o sto šest.

Je zaskočený na nejvyšší míru, uvědomil si Lešenský. Asi nečekal, že jeho plán selže. A už vůbec ne to, že by ho policie dopadla necelý den po činu. Teprve teď Lešenskému došlo, jak rychle se jim povedlo ho usvědčit. Vzpomněl si, jak chytře byly předchozí vraždy provedeny. No, komisař Hárta přece jednou říkal, že každý zločinec nakonec udělá chybu. A u Režného tomu nebude jinak.

"Dobrá," rádoby ledabyle pokrčil rameny Hárta. "Zdeňku Režný, zatýkám vás pro podezření z vraždy zaměstnance Bezpečnostní služby Tomáše Bezděka, pro podezření z neoprávněné manipulace se záznamy bezpečnostních kamer a pro podezření z vydírání."

"Vydírání? Koho bych asi tak měl vydírat?" nechápal Režný. Když mu Lešenský odpovídal, proti své vůli si pomyslel, že to hraje moc dobře.

"Někoho z Bezpečnostní služby. Nějak jste se přece musel dostat k heslu."

"Děláte si ze mě srandu?" odsekl neuctivě Režný. "Proč bych měl, do háje, shánět heslo, když bych ho mohl s klidem vymámit z toho ubožáka, co je teď mrtvej?!"

"My tady klademe otázky, ne vy!" ledovým hlasem ho upozornil Hárta a nasadil mu pouta. Režný se nechal, pochopil, že odpor teď nemá smysl. Nezbylo mu, než věřit svému právníkovi.

Druhého dne…


Druhého dne se konal výslech na policejní služebně. Byl tu přítomen vrchní komisař Bělík, komisař Hárta, strážmistr Lešenský a ještě dva další policisté.

Režný si odpovědi pečlivě rozmýšlel. Lešenskému tak znovu potvrdil, že není žádný hlupák. A také mu tím znovu podsunul myšlenku, zda někde neudělali chybu. Všechny důkazy svědčily jasně proti Režnému, to ano. Ale Lešenský měl pocit, jako by to bylo jasné až moc. Někde v podvědomí cítil jasné varování, že případ nebude tak jednoduchý, jak se zdá. Je možné, že to chce někdo na Režného shodit?

"Pane Režný, proč jste během posledních dnů čistil zbraň, když jste říkal, že jste střílel naposledy před týdnem?" položil mírný dotaz vrchní komisař.

"Já jsem žádnou zbraň nečistil," namítl překvapeně Režný. Vrchní komisař se zamračil.

"Vaše zbraň se našla čerstvě vyčištěná s jedním chybějícím nábojem. Můžete to vysvětlit?"

"Svou zbraň jsem naposledy vyčistil minulý čtvrtek," rozvážně odpověděl Režný a po krátké odmlce dodal: "Poté jsem samozřejmě doplnil zásobník a uložil jsem ji do skříně, kde jste ji našli."

"Nebyla ve skříni. Ležela na stolku," nesouhlasil Lešenský. Režný zcela vážně pokýval hlavou.

"Potom asi umí chodit."

"Byl bych rád, kdybyste si přestal dělat legraci," vyzval ho vrchní komisař.

Hárta jen seděl a mlčel. Doufal, že vrchní komisař rychle odbude své otázky, aby se mohl začít ptát on.

Režný si znuděně povzdechl. "Odmítám dál odpovídat, dokud tu nebudu mít svého právníka," řekl a loupl očima po Hártovi, jakoby se ptal, co on na to. Komisař jen pokrčil rameny. Ostatně, dalo se čekat, že Režný svého práva využije.

Když byl Režný odveden z místnosti, komisař Hárta se zvedl k odchodu. Vrchní komisař ho však zadržel:

"Miloši, zajeď, prosím tě, ještě jednou na místo činu a znova to tam prohlídni. Chci mít jistotu, až se bude jeho právník ohánět kdovíjakou informací. Vezmi s sebou ještě Lešenského, ať jste na to dva."

"Samozřejmě," nezbývalo nic jiného Hártovi. Měl sto chutí se na to vykašlat a poslat s Lešenským místo sebe někoho jiného. Vrchní komisař by na to s největší pravděpodobností nepřišel. Jeho by zajímaly hlavně výsledky druhé obhlídky místa činu. Ovšem Hárta nechtěl riskovat, že by bylo něco přehlédnuto. Pak by to totiž šlo právě na jeho účet, ať už by tam býval šel nebo ne.

Sídlo Bezpečnostní služby stále ještě obklopovala červenobílá páska s nápisem Nevstupovat. Lidé jdoucí po chodníku zvědavě hleděli na budovu a někteří z nich vzrušeně klevetily o "té hrozné brutální vraždě, kterou spáchal nejmíň celý gang zločinců".

Lidé mají vždycky sklony přehánět, pomyslel si Lešenský, když zaslechl jednu postarší ženu vyprávět, že někdo viděl z budovy odcházet pět po zuby ozbrojených mužů v kuklách.

Hártu lidé vůbec nezajímali. Jeho úvahy se v tuto chvíli týkaly jen úkolu, který měl před sebou. Rozhodl se, že projdou kancelář jen zběžně. Pokud tu nějaké důkazy byly před první prohlídkou, tak teď už tu určitě žádné nezůstaly. Jeho vlastní muži je buď objevili, nebo zničili svým slíděním.

Rozdělili si kancelář na dvě poloviny a systematicky ji začali prohledávat - Lešenský svědomitě kousek po kousku, Hárta ledabyle a znuděně. Kdyby ho sem vrchní komisař poslal samotného, byl by hotov paradoxně rychleji.

Lešenský bral svůj úkol vážně a prohledával svou polovinu píď po pídi. Popravdě, měl hlad, byl utahaný a nedal si svůj obvyklý odpolední hrnek kávy. Ve výsledku byl možná ještě znuděnější, než komisař sám. Ale rád by si mezi zkušenějšími muži vysloužil trochu úcty a tu by mu případný objev nějakého závratného důkazu mohl přinést. Ano, přesně tohle šlo Lešenskému hlavou, i když nahlas by z toho nepřiznal ani ň.

Sehnul se, aby prozkoumal podlahu kolem nákresu těla tak, jak bylo nalezeno. Zápěstí jeho pravé ruky bylo zastrčeno pod pracovní stůl. Lešenský z toho usoudil, že když postřelený muž padal k zemi, musel být ještě naživu a po pádu pohnout rukou. Kdyby s ním hýbal vrah, krev by byla rozmazaná. U oběti však našli pravidelnou louži, takže vykrvácela tam, kde ji našli. Samozřejmě, vrah mohl pohnout jen rukou, ale proč by to, u všech všudy, dělal?

Mladého policistu to zaujalo natolik, že si klekl na zem a podíval se pod stůl. Nic tam nebylo. Zklamaně se chystal zvednout, když si náhle všiml šmouh v prachu na podlaze. Posunul se tak, aby si vlastním tělem nestínil světlo, a zjistil, že do prachu jsou napsána dvě slova. A ta slova mu nahnala husí kůži po celém těle.

"Leštíš nosem podlahu?" pobaveně poznamenal komisař, když se po krátké úvaze, že půl hodiny "důkladného" prohlížení by mohlo stačit, obrátil k mladšímu kolegovi a uviděl ho klečet s nosem přitisknutým k zemi.

"Blbej vtip!" vzpamatoval se Lešenský a snažil se, aby jeho hlas zněl normálně.

"Myslím, že tady už nic nenajdeme," pokrčil rameny komisař, stále ještě pobaveně.

"S tím naprosto souhlasím," přidal se Lešenský. "Nezašel bys na kafe? Mám takový dojem, že ani ty jsi ho odpoledne nestihl." Hárta rád souhlasil.

"Klidně. Mohli bychom zajít do té kavárny v sousední ulici. Podle mého bratra tam mají nejlepší kávu v tomhle městě. A když můj věčně brblající bratr něco pochválí, tak to rozhodně stojí za to vyzkoušet."

Lešenský se zasmál. Znal komisařova bratra, Josefa Hártu, moc dobře. Nikdy mu nebylo nic dobré. Ano, jeho věčné brblání bylo pomalu proslulé.

V kavárně bylo na Lešenského vkus trochu moc narváno. Její dobrá pověst se mezi lidmi viditelně rychle šířila, takže se obsluha měla co ohánět. Hárta si objednal turka a Lešenský se spokojil se slabším latté. Oba pomalu upíjeli ze svých šálků a spokojeně si vychutnávali kávovou chuť.

"Myslím, že můj bratr nepřeháněl," uznale poznamenal Hárta po několika doušcích. Lešenský zamyšleně přikývl na souhlas, aniž by zaznamenal, co vlastně komisař říkal.

"Tak jsem si říkal, jestli bys se mnou někdy nezašel na střelnici?" řekl po chvíli. "Chtěl jsem ti to navrhnout už ve středu, ale pak jsem si říkal, že už je na to dost pozdě. Myslel jsem si, jestli se třeba někam nechystáš…" Hárta se na Lešenského upřeně podíval.

"Měl jsi zavolat. Byl jsem doma," řekl s pokrčením ramen a dopil kávu. "Už budu muset. Slíbil jsem bratrovi, že mu budu venčit psa, než se vrátí z dovolené."

"To ti nezávidím," poznamenal Lešenský. "Tak se měj."

"Ty taky. Uvidíme se zítra," odpověděl Hárta a odešel.

Lešenskému s jeho odchodem vyprchal úsměv z tváře. Měl před sebou vážný problém. A upřímně, neměl potuchy, co s ním. Dopil kávu, zaplatil a zamyšleně vyrazil domů.

Vzkaz v prachu - Část první

24. srpna 2015 v 16:00 | Nefi |  Tvorba
Krátká detektivní povídka Vzkaz v prachu původně vznikla jako dárek k narozeninám mému tátovi. Kdo čte knížky od Dicka Francise, jistou podobnost nepřehlédne...
____________________________________________________________________

Leden, městská policejní stanice…


"Ne! Ne! Ne! Já se na to můžu…!" nadával komisař Hárta a nadmíru rozčileně přecházel po své kanceláři. Měl tu hrozný nepořádek, ale v posledních dnech prostě neměl čas na úklid.

"Klid, Miloši, tímhle nic nezískáš," pokusil se zmírnit jeho vztek mladý David Lešenský. Pod komisařovým velením byl sotva rok, takže stále platil za nováčka. Starší kolegové si ho s oblibou dobírali, že mu ještě teče mlíko po bradě. Přesto svou práci dělal velmi dobře a komisař si ho celkem oblíbil.

"Já vím!" odsekl napůl zoufale a napůl stále ještě vztekle komisař. "Jenže ten chlap je hroznej parchant! Udělá to zase a my můžem akorát tak přihlížet!"

"Mohli bychom ho nechat sledovat…" navrhl opatrně Lešenský ve snaze nabídnout aspoň nějaké to řešení. Komisař však jenom mávl rukou.

"Sledovat ho můžeme jen omezenou dobu a on není tak blbej, aby si nepočkal na lepší příležitost. Koneckonců, bejval to dobrej polda. Nebejt tý první vraždy, asi bych ho brzo povýšil," povzdechl si komisař. Lešenský mlčky přisvědčil. S tímhle zapeklitým případem byl dobře obeznámen.

Začalo to před třemi lety. Hárta tehdy povýšil a dostal na starost celé oddělení. Na jeho místo komisaře nastoupil Roták a jako náhradu za Rotáka sem převeleli Zdeňka Režného.

Režný byl velice schopný a chytrý chlap, jak Hárta brzo zjistil. Na rozdíl od svých podřízených ho však od počátku neměl rád. Považoval Režného chytrost spíš za mazanost a v tom odjakživa viděl velký rozdíl.

Hártova podezřívavost dosáhla vrcholu, když se komisař Roták zabil v autě. Pravda, on vždycky jezdil rychle, ale že by nezvládl zatáčku, kterou projížděl několikrát denně celé roky? Hártovi tu něco nehrálo. Zjistil, že Rotákovo auto někdo úmyslně poškodil. A Hárta moc dobře věděl, kdo to byl.

Jenže neměl jediný důkaz na to, aby vznesl obvinění. Režný měl sice motiv - po komisařově smrti by se stal komisařem pravděpodobně on - ale měl taky proklatě dobré alibi. Hárta mohl jen tiše zuřit. A protože nikdo jiný tu funkci dostat nemohl, musel z Režného udělat komisaře. Nebyl zvyklý na porážku a teď navíc musel snášet vraha po svém boku. Hárta si byl jistý, že Režný se mu svým činem vysmál do očí.

Při druhé vraždě však zdánlivě přálo štěstí Hártovi. Zavražděnou byla Rotákova sousedka, která, jak Hárta snadno zjistil, musela vidět toho, kdo si pohrál s Rotákovým autem. Tentokrát hledal Hárta důkazy opravdu pečlivě. A našel. Nebo lépe řečeno, našli je jeho muži.

Ale Režný znovu unikl. S penězi zjevně neměl potíž a jeho schopný právník ho z případu bez větších obtíží vysekal. Z Hárty udělal pomstychtivého hlupáka a z Režného jeho zapřisáhlého nepřítele. Režný pak místo vězení dostal vyhazov a Hárta byl degradován na komisaře.

Právě před chvílí se o svém ponížení dozvěděl. A znovu mohl jen bezmocně zuřit a chrlit nadávky na každého, kdo měl tu smůlu a byl v jeho blízkosti. Ovšem Lešenský si z toho nic nedělal. I on cítil jistý pocit bezmoci. Sdílel s Hártou jako jeden z mála názor na Režného. Lešenský sám totiž našel několik důkazů svědčících jasně proti Režnému a neuniklo mu, jak je Režného právník nepopřel, ale dovedně odklonil od svého klienta stranou.

"Jestli příště udělá nějakou chybu, dostaneme ho," prohlásil sebejistým tónem, který měl komisaře zjevně uklidnit.

"Příště? Spíš doufej, ať žádné příště není," ušklíbl se Hárta sarkasticky. "Taky by se mohlo stát, že příště budu na řadě já."

O půl roku později…


Hárta vzrušeně svíral volant svého zeleného Opelu a trochu se zamračil na ručičku tachometru, která se vyhoupla maličko nad úroveň padesátky. Jen neochotně ubral na rychlosti. Nechtěl se hloupým přestupkem připravit o možnosti, které se mu naskytly.

Stala se totiž další, v pořadí už třetí vražda. I když mezi nimi zdánlivě nebyla žádná spojitost, Lešenský ho naléhavě zavolal na místo činu, přestože věděl, že komisař má jako každý čtvrtek ranní poradu a že přijede později. To znamenalo, že na něco přišel. A komisař věděl, že to něco má co do činění s Režným.

"Snad ho konečně dostanu," zamumlal si pro sebe a s touto myšlenkou dorazil k budově Bezpečnostní služby.

"Tudy," řekl místo přivítání Lešenský, když viděl, jak je komisař napjatý. Vystoupali po schodech do prvního patra a vstoupili do jedné z kanceláří. "Tomáš Bezděk, sektor 3" stálo na kovové cedulce na dveřích.

Uvnitř kanceláře leželo na podlaze mrtvé tělo obtloustlého, zhruba pětačtyřicetiletého muže s počínající pleškou. Komisaře však vůbec nezajímal jeho vzhled.

"Tak co jsi to teda našel?" vybídl Lešenského. Ten ho vyvedl z kanceláře ještě o patro výš, kde měla Bezpečnostní služba svou centrálu.

"Toto je pan Kovařík, který má v současné době na starost zálohování dat," představil Lešenský svému nadřízenému statného černovlasého muže, jenž seděl před obrazovkou stolního počítače a jehož prsty hbitě klouzaly po klávesnici. Po zaslechnutí svého jména se neotočil, ale prohodil svým hlubokým, bručivým hlasem:

"Tohle vás bude zajímat."

Hártu to opravdu zajímalo, takže bez váhání přešel k němu a nahlédl do monitoru. Uviděl tam kolonku Revize smazaných záznamů a pod ní tučně vyznačené dva nové, nezkontrolované smazané záznamy.

"Ukažte mi ten první," řekl s téměř dětskou dychtivostí, aniž by odtrhl oči od obrazovky. Kovařík ho poslechl a spustil první smazaný záznam. Hárta ho upřeně sledoval a úžasem málem nechal otevřená ústa.

Červen sedmnáctého, půl dvanácté v noci, Wolkerova ulice. Prvních pár vteřin se nic nedělo. Poté se však objevila postava v černém oblečení s kapucí na hlavě. Přistoupila k zastavárně na samém konci ulice, rozhlédla se a začala něco kutit u zámku.

"Paklíč," vyslovil domněnku Lešenský. "Ta zastavárna měla tak mizerný zámek, že její vyloupení bylo jen otázkou času."

Hárta přikývl a sledoval, jak zloděj zmizel uvnitř zastavárny. Po nějaké době se vynořil s nacpaným batohem na zádech. Komisař vůbec nepochyboval, že k ukradeným cenným věcem přidal taky obsah kasy.

Muž (Hártu ani nenapadlo myslet si, že by to mohla být žena) se obrátil, aby za sebou opět zamkl dveře. Hárta mu chtě nechtě musel přiznat trochu obdivu. Zjevně nebyl tak nezkušený. Ale pak zloděj přece jen udělal chybu. Možná to byla spíš náhoda, ale zakopl na schodech a natáhl se na chodník. Kapuce mu při tom sklouzla z hlavy a na malou chvíli byl vidět jeho obličej.

"Vraťte to!" zpozorněl Hárta. I Lešenský byl předtím zvědav na zlodějovu tvář. Oba záznamy už viděl a teď si jen vychutnával svůj triumf. Byl to on, kdo si vzpomněl na zálohování dat.

Komisař upřeně sledoval odkrytou tvář zloděje. Kovařík stopl záznam a trochu ho zvětšil. Byl teď sice rozmazaný, ale přesto komisař snadno zloděje poznal.

"Davide? Taky si myslíš, že je to Režný?"

"Ano, o tom není pochyb," souhlasil Lešenský. "Ale ještě je tu ten druhý záznam," připomněl.

I na druhém záznamu objevili Režného. Tentokrát přicházel sem, do sídla Bezpečnostní služby.

"Je to Režný," kýval hlavou Hárta, ale něco mu na tom všem nesedělo. "Proč ten záznam nesmazal pořádně? Přece musel vědět, že se všechna data zálohují."

"Jistě, pane," vložil se do toho Kovařík. "Měli jsme tu pokus o vstup do databáze ze včerejší noci. Ale náš bezpečnostní systém tento vstup zamítl, protože dotyčný použil starý kód."

"Starý?"

"Ano," přisvědčil Kovařík. "Nepravidelně několikrát za den se automaticky vygeneruje nový kód. Zaměstnanci, jako já, musejí o přístup zažádat." To vzbudilo u Hárty nemalý zájem.

"A koho žádají?" zeptal se, třebaže odpověď tušil.

"No samozřejmě počítač."

"Tak jak tedy Režný získal přístupové heslo, i když bylo staré?" nerozuměl Lešenský.

"Vydíráním," sřekli se Kovařík a Hárta. Komisaře trochu překvapilo, jak rychle na to přišel i Kovařík, ale pak se sám sobě ušklíbl. Jistě, tenhle chlap musí mít s výhrůžkami spoustu zkušeností. Na záznamech přece vidí kdejakého pachatele.

"Takže tím chcete naznačit, že Režný 'zmáčkl' někoho z Bezpečky?" ujišťoval se Lešenský.

"Ano, přesně to," div si nezamnul ruce Hárta. "Nebo je možnost, že by se vám nějak dostal do sítě?"

"O tom pochybuju," zavrtěl hlavou Kovařík. "Musel byste bejt zatraceně dobrej, abyste se k nám naboural. A stejně by to systém ohlásil…" Zarazil se. "Ledaže byste to provedl moc šikovně," připustil nakonec.

"Takže Režný z někoho vydoloval heslo, šel sem, zničil záznamy a zabil hlídače?" shrnul vše Lešenský, ale nějak se mu nechtělo tomu uvěřit. "Nemyslíš, že je to na Režného trochu moc… nápadné?"

"Kdyby neudělal chybu při mazání záznamů, bylo by to zatraceně mazané," nesouhlasil Hárta a odpoutal se od záznamů. "Máš pro mě ještě něco?" Lešenský přikývl.

"Ano. Tam dole jsme našli roztrhané kousky papíru. Chlapi je dali dohromady a objevil se nám tu vyděračský dopis v celé své kráse."

"Půjde zjistit, kdo ho napsal?" zajímal se komisař.

"Z písma ne, je to poskládané z vystříhaných novinových písmenek, ale podle obsahu je to jasné. Píše se tam: 'Mám tě na záznamu při loupeži v zastavárně. Chci podíl nebo tě udám. Zastav se u mě v kanceláři Bezpečnostní služby pro sektor 3. A prachy dones s sebou!'"

"Ten mrtvej hlídač Režného vydíral?" ujasňoval si to Hárta a vzpomněl si, jak před chvílí uvažoval o častém vydírání zaměstnanců Bezpečky. Proč by to nemohlo být naopak? Trochu klesl na duchu, když si připustil, že častější bude ta druhá možnost.

"Asi nebyl moc chytrý," usoudil po chvíli. "Režný se za ním zastavil, ale přišel v noci a s trochu jiným úmyslem, než měl ten ubožák v plánu. Zřejmě s něčím takovým vůbec nepočítal."

"Mám zajet proklepnout Režného?" navrhl Lešenský, ale komisař zavrtěl hlavou.

"My," zdůraznil, "si ho zajedeme proklepnout."