"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Lednice, světlo, pixely a hlad

20. dubna 2015 v 12:21 | Nefi |  Tvorba
Sobotní odpoledne. Škaredé počasí - provazce deště a zem nasáklá vodou jak houba. Ležím, notebook na klíně, oči přilepené na obrazovce, hltavě sledujíc film, který jsem si jen neochotně pustila na doporučení kamarádky.

"Tak abys neřekla, no tak já si ho teda pustím," neslo se mi hlavou, když jsem klikala na odkaz v mailu. Po pár minutách jsem však byla lapena. Míhající se pixely, kterých je na můj vkus až příliš málo, přisály mé oči na obrazovku a tvrdohlavě je odmítají pustit.

"Potřebuju si odskočit," pokouším se bránit. Ale pixelům je to jedno. Jako naschvál se pohybují ještě dramatičtěji, abych nenašla sílu je opustit. Ze soucitu nad jejich osudem tedy zůstávám a potlačuji své potřeby, jen abych viděla, jak se seskupí v dalších vteřinách. Dobrou půlhodinku je má snaha úspěšná. Na toaletu dočista zapomínám a na sucho v puse dokoce vůbec nereaguji.

"Za chvíli už to skončí," říkám si. "Přece nemůžu ty nebohé pixely opustit zrovna teď!"

Ale můžu. Vlastně k tomu stačí úplně jednoduchá prostá věc - hlad.

Nejprve napínavé zvuky filmu přeruší jen tiché, sotva slyšitelné zakručení v žaludku, které odezní do éteru, aniž by mu někdo věnoval pozornost. Žaludek to ale nemíní vzdát a následující zvuk už je podstatně hlasitější. Přesto se setkává jen s polovičním úspěchem - je zaznamenán, ale odezva nepřichází. Teď už žaludek doopravdy zuří. Zlostně spouští svou tirádu a je mu docela jedno, že k mé nelibosti vůbec neladí se zvuky filmu.

"Ale to je hloupé!" mračím se. "To jsi to prostě nemohl vydržet?" Odpovědí je mi jen další výhružné zakručení.

"Dobře, dobře. Jenom klid, vždyť já už jdu," snažím se ho uklidnit. Rozladěně pauzuji film a vydávám se na cestu k lednici, která svým tichým vrčením vydatně napomáhá hladovému kroucení mých útrob. Nepomáhá ani mé ujištění, že během několika minut budu mít nachystanou omluvu v podobě nějakého toho žvance.

Otevřu dvířka té vrčící bílé krabice. Lednička. Geniální vynález, to ano. Ale zrovna v tuhle chvíli mi to tak nepřipadá. Očekávané světlo, které se samovolně rozsvítí při otevření dvířek, tentokrát nepřichází.

"Zatraceně!" Nezbývá mi nic jiného, než zašmátrat po vypínači a rozsvítit. K lednici jsem došla po tmě. Ano, to je kombinace mé pověstné lenosti a lidských instinktů.

Světlo "na konci lednice", napadá mě morbidně. Má to vlastně hned dva významy - buď je světlo vzadu v lednici, nebo v lednici právě končí. Usuzuji, že v tuto chvíli sedí obojí, a natahuji se pro svůj oblíbený borůvkový jogurt. Poté zabouchnu dvířka a mířím do kuchyně.

"Nesvítí světlo v lednici," prohlásím jen tak mimochodem ke svému rodičstvu. Je mi docela jedno, že ani jeden z nich poznámce nevěnuje pozornost. Táta si dává svého pravidelného šlofíka před televizí a mamka jako obvykle "dělá čest" vlastnoručně vyrobené nálepce na svém notebooku: Internet je zloděj času. Ani mě nenapadne, abych svou poznámku zopakovala. Místo toho si s pokrčením ramen povzdechnu a trochu zvrhle si do jogurtu přisypávám čokoládové kuličky do mléka. Zvyky svých rodičů přejímám rychle. Tohle mám, jak jinak, od mamky.

Neochotně vyhovím i ostatním potřebám mého neodbytného těla a s úlevou se po třech dlouhých minutách odloučení opět přilepuji k rozdováděným pixelům. Mají radost, že jsem je neopustila nadobro. Spokojené soužití je ale záhy přerušeno, když slyším otevření lednice.

"Kurňa! To světlo nefunguje!" rozčiluje se táta. Neubráním se škodolibému zahihňání a znovu přestávám odolávat vábení těch zpropadených svítících bodů na obrazovce notebooku.

Blik. Blik. Tma.

Vypnuli proud.

A je po pixelech. Notebook sice funguje na baterku, ale wifi ne. Nevadí. Aspoň půjdu jednou za uherský rok brzo spát. Snad mě za to tělo aspoň trochu vyznamená svou zítřejší svěžestí.

Ještě než usínám, se směsicí škodolibosti a uspokojení si uvědomuji, že teď si světlo "na konci lednice" nezasvítí, ani kdyby se uráčilo fungovat.

"Došla šťáva," zlomyslně zašeptám a propadám se do snů, v nichž dnes určitě svou důležitou roli dostane lednice, světlo, míhající se pixely a můj kručící žaludek. Dobrou noc!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama