"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Duben 2015

Nemožná dívka - 28. DÍL

29. dubna 2015 v 15:47 | Nefi |  Kailiho putování
Probuzení bylo příjemné. Po delší době ležel Kaili na něčem jiném, než byla holá zem. Vůbec se mu nechtělo vstávat, a proto neotvíral oči, když zaslechl něčí kroky, ale předstíral, že nadále spí. Příchozí vstoupil do jeskyně, kde ležel, a přistoupil až téměř k němu. Kaili pravidelně oddechoval a doufal, že ho ještě nechají chvilku ležet. K jeho radosti se od něj dotyčný vzdálil. Oddechl si a spokojeně se zavrtěl, aby si našel pohodlnější pozici.

Sprška vody, která následovala chvíli po tom, ho natolik vyvedla z míry, že se prudce posadil a zděšeně zíral na příchozího. Vlastně to nebyl ten příchozí, ale ta příchozí. Holka. No, spíš dívka. Podle jeho úsudku byla o něco málo mladší než on.

"Co si myslíš, že děláš?" osopil se na ni, jakmile opět našel slova, a zlostně si otřel mokrý obličej.

"Pravděpodobně tě probouzím?" ušklíbla se na něj. "Předstírání spánku se ti moc nevyplatilo, co?" Vysmívala se mu. Kailiho ješitnost byla hluboce uražena. Místo odpovědi se jen mračil a obhlížel "škody" způsobené vodou.

"Na, tady máš suchou a čistou!" hodila mu dívka košili, když viděla, jak si naštvaně prohlíží promáčené svršky. Kaili košili pohotově chytil. Měl v úmyslu nepoděkovat, ale elfská výchova ke slušnosti ho přinutila vyslovit alespoň neupřímné: "Dík."

"Rádo se stalo," smála se dívka a ukázala rukou ven z jeskyně. "Když vylezeš ven a dáš se vlevo po ochozu, dojdeš ke jezeru. Tam se můžeš umýt, pokud ti moje koupel nestačila." Po těch slovech odkráčela pryč.

"To snad ne! Ta byla drzá!" odplivl si Kaili a vyškrábal se ze svého "pelechu", který byl nyní nepříjemně navlhlý. Zjistil, že kromě košile mu dívka přinesla i zbytek čistého oděvu. Pravda, ten jeho už byl v dost špatném stavu. I když se na dívku zlobil, musel uznat, že i koupel by mu bodla, a tak si připásal opasek s mečem a dýkou a vypravil se k jezeru.

Zbraně si vlastně vzal jen tak pro jistotu. Cítil, že draci mu neublíží, ale po návštěvě dívky si uvědomil, že tu mohou být i lidé. A kdoví, třeba i nějaká zvířata. Kaili se cítil klidnější, když mohl nechat ruku položenou na jílci meče.

Jezero nebylo daleko. Ušel tak dvě desítky metrů po úzkém ochoze, když se před ním najednou otevřela zelená planina s temně modrým jezerem tvaru pokřiveného půlměsíce uprostřed. Hladina vody byla klidná a doslova vyzývala k tomu, aby někdo její klid narušil. Kaili neodolal a rozběhl se k vodě, třebaže se cítil jako malé děcko. Bylo příjemné se na chvíli zapomenout.

Svlékl se a vlezl do vody. I když vypadala lákavě a Kaili byl otužilý, její chlad ho dloubavě bodl do žeber. Několika mocnými tempy odplaval kousek dál od břehu, aby se trochu zahřál. Nakonec přeplaval celé jezero tam a zpátky, než mu bylo příjemně. Na mělčině se pak umyl a napůl neochotně vylezl z vody, aby se usušil.

Umytý a v čistých šatech si připadal jako znovuzrozený. Polodlouhé vlasy se mu vlhkem zvlnily. Kaili je prohrábl prsty a chvíli svoje úsilí věnoval tomu, že se snažil rozmotat pár zacuchaných pramenů. Nakonec to vzdal. Napadlo ho, že by mohl požádat o hřeben, ale stejně nebylo koho. A dívky, i kdyby tu byla, se ptát nechtěl. Stále se na ni zlobil.

Po koupeli se s příjemným pocitem natáhl na břehu jezera a rozhlížel se po okolí. Celé jezírko leželo na nevelké rovné planině, kterou ze všech stran ohraničovaly zalesněné kopce postupně přecházející ve sklanaté mysivy hor. Byla to impozanatní podívaná, když se v hladině jezera odrážel celý obraz. Kaili přimhouřil oči a nasál čerstvý vzduch. Byl mnohem chladnější, než dole pod horami.

Při vzpomínce na podhůří ho bodlo u srdce a honem upřel svou pozornost k protějšímu břehu. Z lesa váhavě vystoupilo stádo několika srn a pomalu došlo k vodě. Kaili zůstal tichý a sledoval, jak opatrně pijí, uši nastražené a svaly napjaté. Vtom se objevil stín. Jeho rozměry byly zprvu malé, ale během chvíle se zančně rozrostly. Kaili pohlédl vzhůru.

K jezeru přilétal tentýž hnědý drak, který ho včera spolu s modrou dračicí přivítal. Kaili se zatajeným dechem sledoval, jak se ladné dračí tělo prudce stáčí k zemi a nalétává směrem na nic netušící stádo srn. Zvířata ho sice zmerčila a vyděšeně se dala na úprk, ale příliš pozdě. Drak měl zřejmě svou kořist vyhlédnutou, protože neomylně popadl do drápů jedno ze zvířat a těsně nad zemí svůj let dovedně vyrovnal. Poté přeletěl jezero a přistál vedle užaslého mladíka. Srna v jeho spárech byla mrtvá, svým stiskem jí zlomil vaz.

"Vždycky sssem chodíme lovit," poznamenal drak ke Kailimu. "Sssrny sssem láká voda z jezera a chutná tráva po jeho březích."

"Proč se nepoučí, když vědí, co je tu čeká?" zmohl se na otázku Kaili.

"Voda z jezera je nejlepššší ššširoko daleko. Ssstojí jim to za riziko," odpověděl drak a pustil se hladově do srny. Kailimu přišlo jeho hodování tak trochu nechutné, ale ovládl se a mlčel. Drak nepromluvil, ani když konečně dojedl. Místo toho vklouzl do jezera a smyl ze sebe krev. Poté se natáhl na břeh poblíž Kailiho.

"Odkud přicházíššš?" vydechl nakonec a tón jeho hlasu nezapřel zvědavost. Kaili mu vyprávěl o Ogmiovi a jeho cestě sem. Rozjitřené vzpomínky sice bolely, ale mladík statečně nevynechal nic kromě elfů. Nevěděl, zda o nich draci vědí, a nemínil je prozradit. Už ne.

"Zajímavý příběh," pokýval drak hlavou, když Kaili skončil. "Takže ty bysss chtěl u násss ssstudovat?"

"Rád bych," přikývl. "Není-li to možné, prosím dovolte mi zůstat aspoň jako sluha." Drak si odrfkl.

"O tvém přijmutí nerozhodnu já, ale dol Šar-dan. Titul dol znamená mistr umění dračích bojovníků. Jedině dol Šar-dan uzná, zda si vhodným kandidátem. V opačném případě odsud nikdy neodejdeš a zůstaneš v našich službách. Nebo zemřeš. Můžeš si vybrat." Kaili naprázdno polkl a pomyslel si, jestli si někdo zvolil to druhé.

"Kdy se s ním budu moci setkat?" zeptal se věcně.

"Právě přichází," pokynul drak hlavou směrem k ochozu. Sestupovaly po něm dvě osoby. Kaili zaúpěl a zvědavě si oba příchozí změřil. Jednoho z nich už proti své vůli znal.

Lednice, světlo, pixely a hlad

20. dubna 2015 v 12:21 | Nefi |  Tvorba
Sobotní odpoledne. Škaredé počasí - provazce deště a zem nasáklá vodou jak houba. Ležím, notebook na klíně, oči přilepené na obrazovce, hltavě sledujíc film, který jsem si jen neochotně pustila na doporučení kamarádky.

"Tak abys neřekla, no tak já si ho teda pustím," neslo se mi hlavou, když jsem klikala na odkaz v mailu. Po pár minutách jsem však byla lapena. Míhající se pixely, kterých je na můj vkus až příliš málo, přisály mé oči na obrazovku a tvrdohlavě je odmítají pustit.

"Potřebuju si odskočit," pokouším se bránit. Ale pixelům je to jedno. Jako naschvál se pohybují ještě dramatičtěji, abych nenašla sílu je opustit. Ze soucitu nad jejich osudem tedy zůstávám a potlačuji své potřeby, jen abych viděla, jak se seskupí v dalších vteřinách. Dobrou půlhodinku je má snaha úspěšná. Na toaletu dočista zapomínám a na sucho v puse dokoce vůbec nereaguji.

"Za chvíli už to skončí," říkám si. "Přece nemůžu ty nebohé pixely opustit zrovna teď!"

Ale můžu. Vlastně k tomu stačí úplně jednoduchá prostá věc - hlad.

Nejprve napínavé zvuky filmu přeruší jen tiché, sotva slyšitelné zakručení v žaludku, které odezní do éteru, aniž by mu někdo věnoval pozornost. Žaludek to ale nemíní vzdát a následující zvuk už je podstatně hlasitější. Přesto se setkává jen s polovičním úspěchem - je zaznamenán, ale odezva nepřichází. Teď už žaludek doopravdy zuří. Zlostně spouští svou tirádu a je mu docela jedno, že k mé nelibosti vůbec neladí se zvuky filmu.

"Ale to je hloupé!" mračím se. "To jsi to prostě nemohl vydržet?" Odpovědí je mi jen další výhružné zakručení.

"Dobře, dobře. Jenom klid, vždyť já už jdu," snažím se ho uklidnit. Rozladěně pauzuji film a vydávám se na cestu k lednici, která svým tichým vrčením vydatně napomáhá hladovému kroucení mých útrob. Nepomáhá ani mé ujištění, že během několika minut budu mít nachystanou omluvu v podobě nějakého toho žvance.

Otevřu dvířka té vrčící bílé krabice. Lednička. Geniální vynález, to ano. Ale zrovna v tuhle chvíli mi to tak nepřipadá. Očekávané světlo, které se samovolně rozsvítí při otevření dvířek, tentokrát nepřichází.

"Zatraceně!" Nezbývá mi nic jiného, než zašmátrat po vypínači a rozsvítit. K lednici jsem došla po tmě. Ano, to je kombinace mé pověstné lenosti a lidských instinktů.

Světlo "na konci lednice", napadá mě morbidně. Má to vlastně hned dva významy - buď je světlo vzadu v lednici, nebo v lednici právě končí. Usuzuji, že v tuto chvíli sedí obojí, a natahuji se pro svůj oblíbený borůvkový jogurt. Poté zabouchnu dvířka a mířím do kuchyně.

"Nesvítí světlo v lednici," prohlásím jen tak mimochodem ke svému rodičstvu. Je mi docela jedno, že ani jeden z nich poznámce nevěnuje pozornost. Táta si dává svého pravidelného šlofíka před televizí a mamka jako obvykle "dělá čest" vlastnoručně vyrobené nálepce na svém notebooku: Internet je zloděj času. Ani mě nenapadne, abych svou poznámku zopakovala. Místo toho si s pokrčením ramen povzdechnu a trochu zvrhle si do jogurtu přisypávám čokoládové kuličky do mléka. Zvyky svých rodičů přejímám rychle. Tohle mám, jak jinak, od mamky.

Neochotně vyhovím i ostatním potřebám mého neodbytného těla a s úlevou se po třech dlouhých minutách odloučení opět přilepuji k rozdováděným pixelům. Mají radost, že jsem je neopustila nadobro. Spokojené soužití je ale záhy přerušeno, když slyším otevření lednice.

"Kurňa! To světlo nefunguje!" rozčiluje se táta. Neubráním se škodolibému zahihňání a znovu přestávám odolávat vábení těch zpropadených svítících bodů na obrazovce notebooku.

Blik. Blik. Tma.

Vypnuli proud.

A je po pixelech. Notebook sice funguje na baterku, ale wifi ne. Nevadí. Aspoň půjdu jednou za uherský rok brzo spát. Snad mě za to tělo aspoň trochu vyznamená svou zítřejší svěžestí.

Ještě než usínám, se směsicí škodolibosti a uspokojení si uvědomuji, že teď si světlo "na konci lednice" nezasvítí, ani kdyby se uráčilo fungovat.

"Došla šťáva," zlomyslně zašeptám a propadám se do snů, v nichž dnes určitě svou důležitou roli dostane lednice, světlo, míhající se pixely a můj kručící žaludek. Dobrou noc!

Mít, nebo být? - 27.DÍL

15. dubna 2015 v 8:00 | Nefi |  Kailiho putování
Stezka se změnila. Kaili si toho všiml teprve dnes ráno a znervózněl. Určitě už je blízko cíle. Byl unavený a došlo mu skoro všechno jídlo. Už dva dny se držel jen na malých přídělech. Horší to bylo s vodou. I ta docházela a Kaili ne a ne narazit na pramen nebo tůňku. Bez vody dlouho nevydrží.

Proto byl neskutečně šťastný, když chvíli po poledni spatřil vysokou kovovou bránu, která přehrazovala nyní již rozšířenou a pohodlnou stezku. Byla to impozantní práce, a kdyby nebyl tak vyčerpaný, možná by ji i chvíli obdivoval. Ale teď na to neměl náladu. Váhal. Napůl se děsil toho, co se stane, až zabuší. Ovšem návrat nepřipadal v úvahu.

Protože na bráně nebylo klepadlo, vzal do ruky kámen a několikrát jím udeřil o kov. Zvuk se hlasitě rozlehl do poklidného okolního ticha, až to Kailimu bylo nepříjemné. Zapochyboval, jestli má právo rušit, ale neměl čas o tom uvažovat, protože se brána začala se skřípěním otevírat.

"Potřebovala by pořádně promazat!" pomyslel si a pomalu vykročil ke škvíře, kterou mezi sebou utvořila rozevírající se křídla brány. Nedůvěřivě se skrz ni protáhl a žaludek se mu nepříjemně stáhl, když se za ním se stejným skřípěním opět zabouchla.

"Kdo jsi?" zaslechl náhle odněkud shora. Rozhlédl se, ale neviděl nic než velký tmavý otvor.

"Přicházím, protože jsem poslechl hlas svého srdce," odpověděl Kaili tak, jak mu kdysi radil Ogmius.

"To mi nestačí," zasyčel hlas.

"Jmenuji se Kaili. Přicházím od elfů z kraje za pohořím Tarven. Vychovali mne, třebaže jsem člověk. Otce a matku neznám. Ale za svého mne přijal čaroděj Ogmius, jehož jsem potkal na své cestě. Poradil mi, abych vám ukázal tohle. Dostal jsem to od něj darem," vysvětloval zdvořile Kaili a odepjal od opasku roh. Opatrně vykročil k tmavému otvoru a položil roh na zem kus před něj. Poté zatajil dech.

Ze tmy se vynořila mohutná protáhlá hlava pokrytá šedivě zakalenými šupinami. Za hlavou následovalo obrovské ladné tělo stejné barvy, následované dlouhým ocasem. Drak vyšel ven a Kaili tak poprvé spatřil zástupce těchto úžasných tvorů. Zvláště ho zaujala drakova křídla. Měla oproti zbytku těla lehce namodralý odstín a tvořila je tenká, ale pevná kožovitá blána. Na první pohled však bylo jasné, že tento drak svá křídla nemůže použít. Obě byla na několika místech viditelně přelomená a blána četně potrhaná. Kaili na první pohled vycítil, že drak potlačuje bolest.

"Znám tento roh. Zdá se, že mluvíš pravdu," zabručel drak, když si předmět prohlédl. "Co od nás očekáváš?" Kaili se zarazil, zaváhal a chvíli přemýšlel o odpovědi. Nakonec řekl popravdě:

"Vlastně ani nevím. Měl jsem nutkání vás najít, a tak jsem za vámi vyrazil. Ogmius mi říkal, že čas od času přijímáte lidi za své učedníky. Doufal jsem, že i já bych se mohl o toto místo ucházet."

"Uvidíme," řekl na to drak. "Možná, že ano, možná, že ne. Půjdeš se mnou." Po těch slovech se otočil a vedl Kailiho širokou dlážděnou cestou, která strmě stoupala vzhůru po svahu hory. Mladík měl co dělat, aby mu drak nezmizel z dohledu. Vyčerpání dosáhlo vrcholu a popraskané rty se mu žízní nepříjemně slepily k sobě. Už už se chystal poprosit o přestávku, když konečně dorazili na vrchol.

Ke Kailiho překvapení byla na vrcholu hory rozlehlá prohlubeň. Zde spatřil nesourodou dvojici draků - jeden byl drobný, štíhlý a jeho temně modré tělo ostře kontrastovalo s pronikavýma žlutýma očima, zatímco druhý drak byl o poznání větší, jeho tělo mělo jakousi neurčitě hnědou barvu, jež na slunci měnila odstíny, a jeho obrovská rozložitá křídla se shodovala se zelenkavou barvou jeho očí. Působil majestátně, ale poněkud zvláštně.

"Vítej v našššem sssídle," řekl, spíš zasyčel hnědý drak. "Co sssi od násss žádáššš?"

"Chtěl bych se stát vaším učedníkem," řekl Kaili a pocítil v ústech pachuť krve, jak se jeho slepené rty od sebe odtrhly.

"Proč bychom tě měli přijmout?" lhostejně prohodil drak. "Proč zrovna tebe? Čím jsssi výjimečný?"

"Věřím, že u vás najdu své ztracené vzpomínky," přiznal Kaili. Drak si ho zamyšleně prohlédl.

"Poradím ssse ssse sssvými druhy, zda tě mám přijmout. Pamatuj sssi, že buď můžeššš jen mít za přátele draky, nebo také být přítelem draků. Rozmysssli sssi, zda chceššš usssilovat o tu druhou možnossst nebo zda ti jde jen o tu první."

"Chci být vaším přítelem," rozhodně prohlásil Kaili. "Toužím po tom již hodně dlouho."

"Jsssi zvláššštní," změřil si ho drak pohledem. "Jako bysss měl v sssobě něco dračího..."

Kaili se chystal povědět drakům o svých snech o dracích, ale zatočila se mu hlava a udělalo se mu zle. Snažil se nevolnost potlačit, ale v kombinaci s únavou neměl šanci. Nebezpečně se zakymácel a vyčerpaně klesl na zem. Modrý drak k němu přistoupil a jemně ho zvedl. Pak promluvil ke hnědému drakovi a Kaili ke svému překvapení zjistil, že to není drak, ale dračice.

"Je velmi unavený a potřebuje si odpočinout. Můžeš si s ním popovídat později, ale je jasné, že jho úmysly jsou čisté. Postarám se o něj." Poté se s Kailim vznesla. Kdyby nebyl tak unavený, asi by si svůj první let užil víc. Teď se mu však dělalo akorát tak špatně a měl co dělat, aby přemohl pocit na zvracení. Oddechl si, když ho dračice konečně položila na zem před vstup do nevelké jeskyně. Sama přistála vedle něj.

Kaili se pokusil zvednout, ale celé tělo měl jako z gumy. Bezradně se podíval po dračici, která s pobaveným, ale chápavým úsměvem znovu zvedla a odnesla dovnitř jeskyně. Tam ho šetrně položila na hromadu slámy vystlanou kůžemi. Kailimu se zavíraly oči únavou. Nebránil se jí a poslední, co viděl, byl vlhký hadřík, kterým mu někdo otřel bolavé rty.

Co bude dál? - 26.DÍL

13. dubna 2015 v 20:53 | Nefi |  Kailiho putování
Pohoří Tarven bylo možná nebezpečné a kruté, ale teprve ve Dračích horách si Kaili uvědomil plný význam spojení zrádné hory. Počasí se tu měnilo nepřirozeně často. Nevrle si otřel vodu z obličeje, když se dnes už podruhé spustil prudký liják. Během chvilky sice ustal a znovu v plné síle vysvitlo slunce, ale přesto stačil k tomu, aby Kailiho promáčel od hlavy až k patě. Mladík toho měl plné zuby, protože podobné výkyvy snášel už několik dní.

Pomalu si zvykal na samotu. Nechal se unášet svými myšlenkami a nebránil se jejich proudům, ať už mířily kamkoliv. Smutek odplul a nahradil ho klid a ticho. Rozbouřené pocity se usazovaly, ale úsměv se stále nevracel. Nanejvýš nějaký ten úšklebek, ale úsměv ne.

Rion Kailimu překvapivě dobře rozuměl. Když se jeho pán příliš utápěl ve vzpomínkách, vytrhl ho ze snění nějakou tou nezbedností. Kaili nechápal, co to do jindy poslušného hřebce vjelo. Ale aniž si to uvědomil, začal si na jeho dovádění zvykat. Zpestřovalo nudný pochod a spolehlivě odvracelo ponuré myšlenky a nadávky na počasí. O několik dní dokonce na jeho tváři vykouzlilo i nepatrný úsměv, jen takové cuknutí koutků.

Hřebec byl se sebou očividně spokojený a se svými rozvernostmi vytrvale pokračoval, dokud jeho pán nezahodil věčně zkroušený výraz a nezačal se znova radovat. Kaili si vůbec neuvědomil, že zlepšení jeho nálady má na svědomí právě Rion. Přikládal to působení času.

Zároveň s úsměvem se mu však vrátily i myšlenky typu: Co bude dál? Ano, najde draky. No dobře, možná je najde. A možná ho přijmou. Pak by u nich snad mohl nějakou dobu být a třeba se i něco přiučit. Ale pak? Mohl by se vrátit k Ogmiovi. Brighid na něj snad ještě nezapomněla.

Povzdechl si. Těch možná, snad a třeba bylo nějak moc. Nic nebylo jisté. Nevěděl, co ho potká v příštích dnech, natož pak týdnech nebo měsících. Tak rád by ale znal odpovědi na své otázky. Nejistota ho ubíjela. Dokud měl před sebou jasný cíl, byl relativně klidný. Ale konec cesty se nezadržitelně blížil.

Jednou se během cesty dostal do potíží. Zanedlouho si všiml, že je sledován. Usoudil, že si nemůže dovolit přijít k drakům s vetřelci v zádech. Navíc se obával útoku. Musel zmizet z dosahu. Odbočil ze stezky, putoval v noci, skrýval se pomocí zeleného plamene a vůbec celkově dělal vše pro to, aby pronásledovatele setřásl. Po nějaké době jejich přítomnost skutečně přestal cítit, ale přesto byl nadále opatrný.

Během skrývání ztratil stezku a dalo mu zatraceně hodně práce, než ji dokázal znova najít. Přímo na ni se však nevrátil a jen zběžně sledoval její směr, dokud to jen šlo. Nakonec ho však okolnosti jako skalnatý kamenitý podklad a čím dál strmější svah nedonutili opět na ni vstoupit. Od té chvíle byl neklidný a často těkal očima při sebemenším podezření na cizí přítomnost.

Mezitím, daleko od Dračích hor, seděl v tmavé jeskyni statný muž v rudém plášti, kožené zbroji a drátěné košili. Z očí mu sršely blesky a propaloval jimi o něco mladšího muže s pokorně skloněnou hlavou.

"Jak si dovoluješ mi oznámit, že vám zmizel? Copak jste, k čertu, tak neschopní, abyste nenašli jednoho pitomého kluka?! Je to ještě mladej parchant a ty máš oddíl pětadvaceti mužů!"

"Nevím, jak se to stalo, pane. Ale slibuji vám, že toho kluka přivedu," odpověděl klidně druhý muž. Věděl, že s pánem se nikdy nesmí hádat. Je mnohem lepší pokorně souhlasit a zraněnou hrdost si pak spravit korbelem piva.

"Slibuješ?" pobaveně se ušklíbl jeho pán. "To bych řekl. Buď ho dostanu dřív, než se dostane pod ochranu draků, nebo si vztek vyliju na tvé hlavě. A teď vypadni!"

"Ano, pane," zachvěl se. Pán byl rozzlobený a to nevěstilo nic dobrého. Věděl, že svou hrozbu myslí vážně. Povolal novou, schopnější družinu, a znovu vyrazil. Tentokrát ho dostane.

Kaili neměl ani potuchy o tom, že o necelý týden později se hlava onoho muže houpala spolu s tělem zavěšeným na větvi stromu poblíž ostrých šedých skal. A už vůbec neměl tušení o tom, že zdárně dorazil na území střežené draky. Od té chvíle ho oči mohutných tvorů ani na chvíli nepustily ze zřetele a vyčkávaly. Však už brzy nadejde správný čas se ukázat. Pak dostane vetřelec svou šanci.

Sám...

12. dubna 2015 v 6:00 | Nefi |  Tvorba
Tenhle pokus o báseň vznikl z náhlého popudu o půl jedenácté večer, když v právě čteném příběhu zemřela má oblíbená postava. Rozesmutnilo mě to, ale byla to skvělá inspirace. A pokud chytnu "tvořivou", proč ji nevyužít?
_______________________________________________________________________________________________________

Tma padá, šeří se v tvé duši.
Pšššt. Slova míjející řádky,
jež zlé předzvěsti tuší.
Ale nic nelze vzít zpátky.

Nádech. Povzdech. Hrozné napětí.
Tik, tak. Beznadějné hlasy času
ve svírajícím obětí
tvého zoufalého hlasu.

"Bojuj!" tvé rty prosbu šeptají
zrak odvrátivši v dál.
Myšlenky však se nedají,
vítr smutnou píseň hrál.

Jeho ruka pevně tiskne tvou
a pohled hasne již.
Plíce trhaně se dmou,
bolest, tu už neztišíš.

Zůstáváš sám a v tobě nic.
Vzlyk necháš volně plynout,
vždyť nespatříš ho víc,
snažíš se zapomenout.

Bolí to a pomoc není,
tón výčitek zní dál.
Víc, jak touha k zapomnění,
tvůj přítel tě miloval.

Však jeho duše pluje dál
mezi tiché snění.
Že lásku svou ti v oběť dal,
mezi námi není.

Jen slova tichá znějí:
"Z lásky zázraky se dějí..."