"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

No tak ji miluju! - 22.DÍL

27. března 2015 v 20:11 | Nefi |  Kailiho putování
Tak už jsem upustila od prvotní myšlenky tohoto příběhu, a sice psát jednotlivé díly na témata týdne. Jelikož mne ale vlastní příběh strhl natolik, že mi jedno téma zy týden nestačí, začínám odteď vydávat další díly i bez témat týdne. Ale pokud se mi bude dané téma hodit, napíšu další díl na něj.
_________________________________________________________________________________________

Toho odpoledne Kaili seděl opřený o chladnou skálu a znuděně vyřezával vzory do kůry starého klacku. Filip mu konečně dovolil vstát z postele, ale nařídil mu, aby se vůbec nenamáhal. Nesměl nic zvedat a jakkoliv namáhat břicho. Ani vstát nesměl sám. Trochu ho to zlobilo, ale byl rád, že na něj nikdo nespěchá. Byl hrozně slabý. Když se zvedl z postele, málem se mu podlomily nohy. Překvapilo ho to. Netušil, že ho to oslabilo tolik.

Filip ho uklidňoval: "To je normální. Tvoje tělo dělá všechno proto, aby se zahojilo, a energii k tomu si bere, kde se dá. Proto jsi tak zesláblý. Navíc jsi několik dní pořádně nejedl. Vývar tě sice zasytí, ale jako jídlo je to málo. Pomalu se vrátíš k normálnímu jídlu. Ale všechno postupně, není kam spěchat." Ušklíbl se: "Leda do hrobu."

"A tam se mi ještě nechce," poznamenal Kaili.

"Správně," zasmál se Filip. "Tak to nepřeháněj a buď v klidu. Když budeš potřebovat pomoc, nestyď se o ni poprosit."

Kaili si povzdechl a prohlížel si, co vlastně vyřezal, když v tom se zpoza skály vynořil Nils s jedním z mužů, kterému se říkalo Kudla. Kaili neznal jeho pravé jméno a Harfald se mu přiznal, že ho nezná ani on. Teď však Kailiho nezaujal ani tak samotný muž, jako to, co držel v rukách.

"Holubice?" zeptal se překvapeně.

"Jo. Poštovní! Nils ji polapil, když se posadila na větev kousek od něj," řekl Kudla a poplácal přítele po rameni.

"Má pečeť," vysvětlil přítelovu radost Nils. "Nevíme sice, čí pečeť to je, ale uvnitř se možná skrývá cenná zpráva."

Kaili se zarženě díval na holubici. Pojal určité podezření a rozbušilo se mu srdce. "Můžu se podívat na tu pečeť?"

Nils donesl holubici až ke Kailimu, který opatrně uchopil její nožku a podíval se na pečeť. Strnul. Nemohl uvěřit svým očím. Vždyť to je... Ogmiova pečeť!

"Já vím, co je ta pečeť zač!" zasmál se radostně. "Ten dopis je pro mě. Od jednoho moudrého muže, který mi poskytl domov a hodně mě toho naučil." Ve tváři Nilse a Kudly se zračilo zklamání.

"Jsi si jistý?"

"Naprosto," smál se Kaili. "Promiňte, ale pro vás to bude sotva cenná zpráva."

"Škoda," vydechl Nils. "Ale nevadí. Oddělej si dopis, vezmu holubici dovnitř a postarám se o ni. Určitě budeš chtít odepsat, co?"

"Rozhodně," přikývl, ale myšlenkami už byl někde jinde. Ogmius mu píše! A možná taky Brighid. Byl zvědavý, jestli spatří i její úhledné drobné písmo. Rozlomil pečeť a otevřel obálku. Uvnitř byly dva dopisy. Kaili jeden z nich rozložil a začal číst:

"Milý synu, dlouho jsme o tobě neslyšeli? Zdalipak si ještě naživu, strachujeme se. Doufám, že ano. Chybíš mi, ani nevíš jak. Má dcera měla sen, kterak jsi nemocen. Pojal jsem podeření. Ona byla tak vyplašená, až jsem si jist, že nešlo o obyčejný sen. Ať už se ti stalo cokoliv, můj synu, nechť se brzy uzdravíš. Každý den na tebe myslíme, vzpomínáme a nyní netrpělivě očekáváme, že nám odpovíš. Tvůj milující otec."

Kailimu se zalily oči slzami, ale žádná z nich neukápla. Mladík opřel hlavu o skálu a usmíval se. Z Ogmiových slov bylo jasné, že Brighid na něj myslí. To ho potěšilo. Otevřel oči a vzal do rukou druhý, nepochybně její dopis.

"Můj milovaný Kaili, nepřestávám na tebe myslet. Chybíš mi. Díky tobě jsem poznala něco nového. Cit, který mě pohání vpřed. Ať už jsi kdekoliv, věz, že jsem tam s tebou. Měla jsem hrozný sen. Trpěl jsi v něm a já jsem ti nemohla pomoct. Prosím odepiš, že to byl jen sen. Mám o tebe strach a nepřestanu vyhlížet holubici, dokud nepřiletí. Miluji tě. Tvá Brighid."

Kailimu klesla ruka s dopisem k zemi a zadíval se kamsi mezi stromy. Miluje ho! Tak to napsala. Krásně se to četlo. Ale byla její slova pravdivá? Perem se snadno lže, říkával jeden elfský mistr. Co když jí doopravdy na něm vůbec nezáleží? Svěsil hlavu. Proč by taky mělo? Byl obyčejný kluk bez domova, bez rodiny, bez majektu. To, že ho Ogmius přijal pod svou střechu neznamená, že by si mohl dělat nároky na jeho dceru.

"Stalo se něco?" Harfald kráčel k němu a ukousl si z planého jablka, které před chvílí objevil v lese.

"Ne, nic. Jen jsem dostal zprávy od Ogmia. Od toho čaroděje, víš?"

"Vzpomínám si, jak jsi mi o něm vyprávěl," přikývl. "A proč jsi z toho smutný?"

"Prostě se mi stýská," odbyl ho Kaili. "Nechce se mi svěřovat, promiň."

"Napsala ti i ona? Brighid?"

Kaili úplně zrudl. "Ano," řekl a uhýbal přítelovu pohledu.

"Dala ti košem? Nebo má jiného? No tak povídej!"

"Harfalde!" okřikl ho Kaili. "Přetaň si z toho dělat srandu! No tak ji miluju. Co je na tom tak špatného?"

"Nic. Vůbec nic," odpověděl Harfald a bylo vidět, že přemáhá smích. "To jenom ty zrudneš pokaždé, když si na ni vzpomeneš. Bereš to moc vážně. Holky jsou divný, ale když se do tebe nějaká zabouchne, poznáš to."

"A jak?" Kaili se po něm se zájmem podíval. "Ty jsi už někdy byl...?"

"Jednou," přikývl a zasmál se. "Chodil jsem za ní, nosil jí kytky a kdesi cosi. Ale ona ze mě měla akorát prču. Prohlídl jsem, až když jsem ji slyšel, jak se mi posmívá. Přitom jsem celou dobu měl za zády děvče, které mě mělo doopravdy rádo. Jenže po týhle zkušenosti už já s holkama nechci nic mít."

"A jak se to teda pozná?" vyptával se Kaili tvrdohlavě dál.

"Pořád se na tebe dívá, ale jakmile ji při tom přistihneš, uhne pohledem. Je k tobě milá, pozorná. Usmívá se, když si myslí, že ji nikdo nevidí. A pokud ji něčím potěšíš, uvedeš ji do pořádných rozpaků," vyjmenovával Harfald a koutky mu cukaly, když viděl, jak Kaili zamyšleně přikyvuje.

"Ať už je to jak chce," zasmál se Harfald, "ty jsi do ní zblázněný až po uši!"

"Já vím. Ale co mám dělat? Nemůžu na ni zapomenout!" vzdychl Kaili. "A ty se tomu směješ!"

"Tak dobře. Promiň," zvážněl Harfald a ze všech sil potlačil cukající koutky. "Co ti napsala?"

"Že jí chybím. A že mě miluje. Harfalde, ona fakt napsala, že mě miluje! A já nevím, jestli jí to mám věřit," vzdychl.

"Jestli to fakt napsala, tak to myslela vážně. Když ženský píšou dopisy, vylívaj si do nich, co maj právě na srdci. Takže bych o tom nepochyboval," uklidňoval ho Harfald.

"Myslíš?"

"Jasně. Hoď se do klidu a vymysli nějakou pěknou odpověď. Ona na to čeká," řekl Harfald, poplácal ho po rameni a odešel, protože cítil, že už se nevydrží neusmívat. Věděl, jaké to je být do někoho poblázněný. A pokud se zrovna nejednalo o něj samotného, přišlo mu to hrozně zábavné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama