"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Hrneček

7. března 2015 v 17:29 | Nefi |  Tvorba
Věřili byste, že mytí nádobí může být inspirací? Já až do dneška ne. Ale je to tak. Ve chvíli, kdy jsem znuděně oplachovala mamčin oblíbený starý cibulák, se mi v hlavě pomaličku začal rodit horor. Nikdy v životě jsem nepsala žádné hororové povídky ani nic podobného. Můj příběh vlastně není zas tak moc děsivý. Ale asi se odteď budu dívat na hrnečky trochu jinak...
_____________________________________________________________________________

"Dědo, můžu se podívat na ten hrneček, co stojí na poličce?" zeptal jsem se zvědavě. Dědeček zaraženě pohlédl směrem, kterým jsem ukazoval. Na polici stál starý omlácený cibulák s modrým vzorem a s čistě bílou pokličkou. Byl na něm malý chlapec, který si hrál s vojáčky na podlaze. O kousíček dál byl chlapec o něco větší, s aktovkou na zádech. Dál byl tentýž chlapec vyobrazen, jak se líbá s rozesmátou dívkou. A takhle to pokračovalo až ke starci s dýmkou, který seděl v křesle a vypadal zrovna jako dědeček.

"Nemohl," zavrtěl dědeček rázně hlavou. "Ten hrneček je starý. Moc starý. Určitě bys ho rozbil."

"Já budu opatrný!" sliboval jsem, ale dědeček stál na svém, a tak jsem se smířil s tím, že si hrneček nikdy pořádně neprohlédnu. Jeho zadní strana neustále zůstávala otočená ke stínu zdi. Tušil jsem, že za obrázkem starce je ještě jedna kresba, ale mohl jsem jen hádat, co je na ní.

Uběhlo několik měsíců a dědeček dostal zápal plic. Odvezli ho do nemocnice a maminka se mi opatrně snažila říci, že to s ním nevypadá dobře. Plakal jsem a nevěděl jsem, co dělat. Pak jsem si však vzpomněl na hrneček. Dostal jsem jedinečnou příležitost si ho prohlédnout. Svědomí mne sice nabádalo, že je to špatné, ale proč bych ho měl poslouchat? Svou šanci nepromarním...

Tajně jsem si "půjčil" klíč od dědečkova bytu z máminy kapsy a vydal jsem se k dědečkovi. Bylo krásně, ale málem bych si toho ani nevšiml, jak jsem byl nedočkavý. Bavilo mě dělat něco zakázaného. Když jsem odemkl a otevřel dveře bytu, spěchal jsem k poličce. Hrneček tam samozřejmě stál, celý zaprášený a netknutý, jako vždycky.

S bušícím srdcem jsem se pro něj natáhl a sevřel jeho ouško mezi prsty. Opatrně jsem ho otočil a poprvé v životě jsem pohlédl na zadní stranu. Pocítil jsem zklamání. Zadní strana byla prádná. Nebylo tam nakresleno vůbec nic. Zamračil jsem se a jen tak bezmyšlenkovitě jsem odklopil pokličku, abych nahlédl dovnitř.

Na chvilku mě oslnilo světlo, asi odraz slunce od auta, co projíždělo někde venku. A pak jsem si uvědomil, že sedím v křesle. Bezděčně jsem se podíval na polici a uviděl jsem hrneček, jak tam stojí. Zamračil jsem se. Ještě před vteřinou jsem ho přece držel v ruce! Jak to, že je teď tam?

Chtěl jsem vstát, ale louplo mi v zádech a klesl jsem zpět do křesla. Co se to, do háje, děje? Vtom někdo zaklepal na dveře. Lekl jsem se. Neměl jsem tady sám co pohledávat. Ale co, nějakou výmluvu už najdu. Třeba, že jsem šel dědečkovi pro pyžamo, nebo tak něco.

Už jsem se chystal jít otevřít dveře, ale návštěvník mě předběhl. Do kuchyně vešel malý blonďatý chlapec a vrhl se mi na klín. "Dědečku!" smál se. "Hrozně jsem se na tebe těšil!"

Zalapal jsem po dechu a podíval jsem se sám na sebe. Na jednou mi všechno došlo a udělalo se mi zle. Podíval jsem se po chlapci, jenž mi spokojeně seděl na klíně, a byl jsem pevně odhodlaný ho uchránit od chyby, jakou jsem udělal já. Jakou udělal i můj děda. Podívali jsme se. Teprve nyní jsem pochopil prázdné místo na odvrácené straně hrnečku a nikdy víc už jsem se na ně nepodíval, jaký jsem dostal strach.

Ne, že by se v hrnečku skrýval nějaký netvor, to ne. Byl to... čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nefi Nefi | Web | 9. března 2015 v 19:20 | Reagovat

Po tom, co jsem tohle napsala, mám tak trochu respekt z hrnečků :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama