"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Březen 2015

Rozloučení - 25.DÍL

30. března 2015 v 6:00 | Nefi |  Kailiho putování
Tiché ševelení větru a zlatavé paprsky slunce Kailimu dobrou náladu nepřinášely. Spíše naopak. Harfald mu bolestně scházel. Nemohl na něj přestat myslet. Jestli ještě žije. Ogmius nevypadal zrovna jistě, když říkal, že se o něj postará. Kaili si snad stokrát vyčítal, že odešel. Věděl sice, že neměl na výběr, ale stejně se tím dál užíral.

Putoval sám už téměř pět dní. Jedinou útěchou a společností mu teď byl Rion. Kůň jakoby vycítil smutek svého pána a stal se přítulnějším. Jednoho večera, když Kaili nemohl usnout, začal do mladíka vytrvale dloubat nosem, dokud se Kaili nepousmál a nepohladil ho.

Šestého dne cesty se Kaili zastavil u malé bystřiny, aby napojil Riona a doplnil si zásoby vody. Potůček nebyl velký, a tak si jenom opláchl obličej a ruce. Hned se cítil o něco lépe. Chladivá voda smyla špínu i poslední stopy slz.

Když dokončil očistu, na chvíli se natáhl do měkké trávy. Zaposlouchal se do zpěvu ptáků a zurčení vody. Zavřel oči a přestal myslet na starosti a problémy. Soustředil se jen na zvuky přírody. Zaslechl bzučení včely, která nedaleko od něj létala z květu na květ. Slyšel třepotání listů v mírném vánku. Slyšel vlastní dech.

Náhle ho z jeho odpočinku něco vyrušilo. Prudce se zvedl a napůl očekával, že se na něj vrhnou nepřátelé. Nic takového se však nestalo. Narušitelem klidu byla holubice, jež k němu ladně přilétala. Kaili se zarazil, ale napřáhl paži a nechal holubici, aby na ní přistála. Ta spokojeně zavrkala a dovolila mu, aby roztřeseně sundal dopis z její nožky.

Zpráva byla nepochybně od Ogmia. Kdo jiný by mu psal? Kaili náhle pocítil strach. Proč mu čaroděj píše? Sevřelo ho zlé tušení. S bušícím srdcem dopis otevřel a začal číst:

"Zemřel. Je mi to moc líto. Jeho poslední slova patřila tobě: Ať jde dál."

To bylo všechno. Celá zpráva. Kailimu klesla ruka. Zemřel. Harfald... zemřel. Kaili tomu nemohl uvěřit. Proč zrovna Harfald? On byl ten poslední, kdo si to zasloužil.

"A můžu za to já!" praštil pěstí do země a všemožně se snažil potlačit pláč. "Jenom kvůli mně je..." Nedořekl a rozvzlykal se. Všechna naděje byla pryč. Odešla spolu s ním, pomyslel si hořce. Nevěděl, co si počít. Cítil se najednou úplně vyčerpaný, jakoby ho kousek ubyl.

Nakonec ho přemohl spánek. Usnul svíraje v ruce onu zlou zprávu. Spánek ho na krátkou dobu osvobodil od úzkosti. Ve snu ho nic netrápilo. Ale ráno druhého dne přišlo příliš brzo...

Kaili otevřel oči. Nebe zakrývaly mraky a dobré počasí všerejšího dne bylo pryč. Kaili za to byl rád. Neměl náladu na svítící slunce. S povzdechem si opláchl obličej, pojedl něco ze zásob a porkačoval v cestě. Na Rionovi však seděl jako tělo bez ducha. Byl ponořený do chmurných myšlenek a nedokázal se rozveselit.

Kladl sobě vinu. Neměl brát Harfalda s sebou. Měl zůstat neoblomný. Vůbec se neměl s nikým přátelit. Věděl přece, že mu hrozí nebezpečí. Je mrtvý kvůli němu, jen kvůli němu.

Svědomí a vnitřní hlas dokážou člověka dohnat až k šílenství. Kaili se jim nedokázal bránit, a tak je nechal, aby odplynuly do ztracena. Postupně začaly výčitky odeznívat, až mu nakonec daly pokoj. Mladík si oddechl a bylo mu o něco lépe.

"Co se stalo. stalo se," řekl si. "Minulost nezměním. Budu se s tím muset srovnat."

A tak se s přítelem v duchu rozloučil. Věnoval mu několik slov jako poslední sbohem a potom na něj přestal myslet. Věděl, že to tak bude lepší. Musí jít dál. Tak, jak to jeho přítel chtěl.

Díky a sbohem - 24.DÍL

29. března 2015 v 6:00 | Nefi |  Kailiho putování
Vzduch se zavlnil a na chvíli jakoby se rozestoupil. Zvedl se vítr a náhlý poryv s Kailim řádně zacloumal. Mladík se ale zapřel nohama a ustál to. Jeho pohled byl pevně upřený na postavu, která se najednou objevila vedle prvních stromů.

"Otče!" zvolal a rozběhl se postavě vstříc. Byl to Ogmius. Napřáhl ruce a nechal Kailiho, aby mu vběhl do náruče. "Synu."

Kaili ho pevně objal a toužil prodloužit tu chvíli štěstí. Úzkost uvnitř mu to však nedovolovala.

"Otče, můj přítel je raněný. Potřebuji tvou pomoc!" naléhal a obrátil se zpátky k jeskyni. Ogmius vyrazil za ním a nechal se dovést dovnitř. Muži, kteří to viděli, ohromeně protestovali, ale Kaili si jich vůbec nevšímal a zavedl Ogmia až k Harfaldovi. Právě teď ho oživoval Nils.

Ogmius ho jemně odstrčil a Nils se překvapeně odklidil stranou. "Kdo je to?" obrátil se ke Kailimu.

"Zachrání ho," řekl místo odpovědi Kaili.

Čaroděj mezitím přiložil ruce na Harfaldovo čelo a začal něco mumlat v neznámém jazyku. V jeskyni se rozhostilo ticho. Všichni upřeně sledovali čarodějovo počínání. Nikdo z mužů se zatím neodvážil dát naději rozbolavělému nitru, jen v Kailim plál její plamen tak jasně, až z něj doslova vyzařoval.

Trvalo to dlouho, ale Harfald se nakonec nadechl. Byl to slabý a trhaný nádech, ale následovaly po něm další a hlubší. Čaroděj přemístil své ruce k jeho ráně a pokračoval v mumlání. Že jeho ruce a skutečné rány odděluje tlustá vrstva obvazů, mu bylo docela jedno.

Po nějaké době přestal a odmotal obvazy. Rána byla zhojená jen napůl, ale stačilo to na to, aby přestala krvácet. Ogmius si vyžádal čisté obvazy a s pečlivostí jemu vlastní ránu obvázal. Poté užaslým mužům pokynul, aby Harfalda uložili do postele a obrátil se ke Kailimu.

"Děkuju! Ach, děkuju," zamumlal Kaili a znova ho objal.

"Ještě se neraduj. Ten chudák zdaleka ještě není z nejhoršího venku. Ztratil mnoho krve a to vyléčit neumím. Teprve čas ukáže, jestli to přežije," poznamenal Ogmius a konejšivě Kailiho pohladil po vlasech, protože se mladík znovu rozplakal. Stále ještě nevyplavil všechny emoce, které ho svíraly.

"Šššš," zabručel Ogmius. "Seber se! Musíš pokračovat. Už tak ses zdržel. Čím déle budeš na cestě, tím víc po tobě půjdou. Myslím dubhmaky. Nevím, kdo je posílá, ale jdou po tobě jako vosy po medu. Musíš dál. Jedině tam budeš v bezpečí."

"Neodejdu od Harfalda!" zavrtěl Kaili hlavou. "To nemůžu udělat!"

"Musíš!" namítl Ogmius. "Pokud neodejdeš, oni se vrátí. A zabijí vás všechny. To přeci nechceš, ne?"

"To ne," souhlasil. "Opravdu není jiné řešení?"

Ogmius se pousmál. "Jen jdi, já se o něj postarám."

"Díky, otče."

A tak si Kaili očistil meč, osedlal Riona a připravil se k odjezdu. Ostatní muži nic nechápali a byli zmatení z Ogmiova náhlého zjevení. Filip přistoupil ke Kailimu.

"Co má tohle všechno znamenat? Kdo je to?" vyptával se a kývl hlavou směrem k Ogmiovi, který je pozoroval.

"Je to čaroděj," odvětil Kaili. "Strávil jsem u něj poslední podzim a zimu. Hodně mě toho naučil. Nemusíte se ho bát, ví o vašem řádu. Nevím sice jak, ale ví to. Zůstane a pomůže Harfaldovi. Já musím pryč."

"Ale proč?" Filip nic nechápal. Kaili se smutně usmál.

"Ti dubhmakové šli po mně. Ublížili vám, protože jsem s vámi. To už se nesmí stát. Proto odcházím. Doufám, že mi to můžete prominout."

"Ale..."

"Snad se ještě někdy shledáme," přerušil ho Kaili a nečekaně ho objal. "Děkuju za všechno."

Filip byl dokonale zaskočený, takže se nezmohl na slovo. Kaili uvolnil objetí a vyšvihl se do sedla.

"Sbohem!" řekl a pobídl Riona ke cvalu. Jeho poslední pohled patřil Ogmiovi, který sledoval, jak Kaili mizí za rohem.

Proč on?! - 23.DÍL

28. března 2015 v 6:00 | Nefi |  Kailiho putování
"Kaili, pojď sem!" zavolal Filip z jeskyně. Vysmátý Kaili venku před jeskyní právě políval Harfalda vodou. Jeho přítel zlostně prskal, ale byl příliš pomalý, takže ho proud vody zasáhl plnou silou.

"Jdi, Filip tě volá!" prskl Harfald a otřel si vodu z obličeje. "Ale počkej až se vrátíš!" Kaili se smál a odklusal dovnitř. Filip si rovnal svoje masti, a když Kaili vstoupil, otočil se k němu.

"Myslím, že bychom už měli vyndat stehy," řekl.

"Dobře," přikývl Kaili a smích ho přešel. Trochu dětinksy se zeptal: "Bolí to?"

"Ne!" rozesmál se Filip. "Jen vytáhnu nitě, aby ti v jizvě zbytečně nezarostly." Kaili si trochu oddechl a připadal se trapně, že se vůbec ptal.

Filip, stále ještě s úsměvem, mu pokynul, aby si lehl na jednu z postelí. Poté si k němu přisedl a opatrně začal stehy vytahovat. Kailimu bušilo srdce, i když věděl, že to nebolí. Nebylo mu nijak příjemné, že mu někdo šmiká něčím ostrým u břicha.

"Hotovo," řekl po chvilce Filip. "Zhojilo se to moc pěkně. Ale dva tři měsíce zapomeň na namáhání břicha. Jednou zvedneš něco těžkého a odneseš si smrtelné krvácení do břicha. Rozumíš mi?" Kaili vážně přikývl a Filip si povzdechl.

"Nechci tě strašit, ale polovina chlapů, kteří se uzdraví, následně umřou jenom proto, že to podcenili. Nechci, aby to byl tvůj případ."

"Beru tě vážně. Nemíním si hrát na statečného," ujistil ho Kaili. "A děkuju."

"Nemáš zač. Spíš buď vděčný Harfaldovi. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale on sám tím dost riskoval, když tě vzal za námi. Nikdo se o nás neměl dozvědět. To je pro nás zákon. Harfald by mohl propadnout hrdlem, kdyby se o tom dozvědělo vedení řádu," řekl tiše Filip. Kaili zbledl.

"To mi neřekl!" vydechl. "Takže on... pro mě riskoval život?"

"Ano. A stále ještě riskuje," přikývl Filip. "Měli byste odejít, než na to někdo přijde. Bojím se, že pro Harfalda už není návratu. Bude muset z řádu uprchnout, pokud nechce přijmout trest." Po těch slovech zanechal Kailiho uvnitř samotného.

Kaili se posadil na postel a snažil se vstřebat, co se právě dozvěděl. Nemohl uvěřit, že Harfald pro něj riskl svůj život a osud. Možná si to ani neuvědomil, pomyslel si, ale něco uvnitř mu říkalo, že Harfald dobře věděl, co dělá.

"Udělal bys pro něj to samé?" ozval se nepříjemný hlásek v jeho hlavě.

"Nevím," přiznal si v duchu. "Dokud nebudu mít příležitost, nikdy si nebudu jistý." Nemělo cenu si nalhávat, že byl připravený za přítele položit život.

Najednou se od vchodu do jeskyně ozval křik. Kaili se prudce zvedl a vyběhl ven. To, co spatřil, ho přimrazilo na místě. Dva z chlapů nesli Harfalda. Ten byl v bezvědomí a z hrozivé rány mu valila krev, takže za ním zůstávala krvavá stopa.

"Harfalde!" vykřikl Kaili a doběhl k nim. Chlapi se po něm ani nepodívali a odnesli Harfalda do jeskyně. Kaili je vyděšeně následoval. Chlapi položili Harfalda na lůžko, kde obvykle Filip ošetřoval. Pak se jeden z nich otočil ke Kailimu.

"Postarej se o něj! Filip bojuje, nemůže přijít. Jdeme mu na pomoc!"

"Ale co se stalo?!" vyjekl Kaili.

"Dubhmakové! Zaútočili na nás úplně nečekaně!" odplivl si muž a společně s tím druhým vyběhli ven. Kaili se se staženým hrdlem obrátil k Harfaldovi a horečně přemýšlel, co by měl udělat. Do mysli se mu vkrádal strach a pomalu ho začal ovládat. Umírá! Harfald umírá! Nepomůžeš mu, neumíš to. Zemře ti pod rukama.

"Ne!" vykřikl Kaili a vztekle zamrkal, aby zahnal slzy. Poté se rozhlédl, popadl jedno z poskládaných čistých prostěradel a přitiskl ho na Harfaldovu ránu. Bylo zcela zjevné, že byla způsobená mečem. Táhla se téměř přes celý hrudník, ale jako neuvěřitelným zázrakem nebyla hluboká, takže vnitřnosti zůstaly netknuté.

Ještě nikdy Kaili nepřemýšlel tak rychle. Jednou rukou stále tiskl prostěradlo k ráně, zatímco tou druhou popadl silný obvaz a pevně omotával přítelův hrudník, dokud nevytvořil silnou vrstvu obvazu. Věděl ale, že to zdaleka nestačí. Našel tedy další prostěradlo a vytvořil ještě jednu vrstvu. Na chvilku uvažoval i o třetí, ale krev zatím neprosakovala, takže by to bylo zbytečné.

Harfald náhle slabě zakašlal a otevřel oči. Okamžitě zkroutil rty bolestí a zasténal. Jeho oči vyhledaly Kailiho.

"Uteč!" zašeptal a chvěl se námahou, kterou mu ta slova způsobila. "Je jich moc!"

"Nenechám tě tady!" odsekl Kaili odmítavě.

"Mně už nepomůžeš," šeptal Harfald. "Říkali, že..." nedořekl a s bolestným výdechem napjal svaly, jak ho zastihl nával bolesti. "..., že chtějí tebe."

"Mě?" Kaili se zarazil. Jeho domněnka se potvrdila. Byli tu kvůli němu.

"Uteč!" zašeptal Harfald a hlava mu bezvládně klesla.

"Ne, ne, ne, ne!" vyjekl Kaili. "Harfalde!" Ale jeho přítel jen naposledy vydechl a jeho dech se zastavil. Kaili málem propadl zoufalství, ale vzpomněl si na to, co ho učil Filip. Musí být chladnokrevný. Žádné emoce. S jediným výdechem nechal odplout veškerý strach a se zaťatými zuby se pustil do práce. Propletl prsty, položil ruce na střed hrudníku a začal s oživováním. Filip mu to ukazoval. I když si nebyl jistý, že to dělá dobře, s vervou pokračoval. Ruce ho bolely, zpotil se a namáhavě oddechoval. Ale nepřestával.

Vtom se do jeskyně přiřítil Filip. Ani se nezastavil a doběhl až ke Kailimu, který stále ještě oživoval Harfalda.

"Uhni!" křikl na Kailiho. Ten mu bez řečí uvolnil místo a unaveně oddechoval. Filip ho vystřídal a Kaili dobře viděl, že Filipova masáž srdce je mnohem účinnější než ta jeho, i když bylo poznat, že je Filip unavený bojem.

"Jdi jim pomoct!" zasupěl Filip najednou. "Tady mi nejsi nic platný!"

"Zachráníš ho?"

"To nevím. Nejspíš ne," řekl popravdě Filip. "Ale teď vypadni! Nebo se na něj vykašlu a půjdu pomoct ostatním sám!"

Kaili se na něj zle zamračil, ale popadl meč a vyběhl z jeskyně. Boj už se přenesl na plácek před ní. Kaili chvíli zůstal stát, aby se zorientoval. Útočící dubhmakové měli přesilu. V tuto chvíli stáli proti sedmi netvorům jen čtyři muži. Kaili se k nim okamžitě připojil. Toužil Harfalda pomstít. Projela jím zuřivost, kterou promítl do své první rány.

Dubhmakova hlava odlétla stranou. Kailimu se zvedl žaludek, ale potlačil zvracení a rychle pozvedl meč do obranné pozice, protože se na něj vrhl další z nepřátel. Moment překvapení byl pryč a Kaili si trochu vyčítal, že ho nevyužil lépe. Mohl jich zabít víc.

Na přemýšlení ale neměl moc čas. Jeho protivník byl rychlý. Kaili brzo utržil nepříjemný, ale naštěstí neškodný šrám na rameni. Zavrčel nad náhlou bolestí a sérií rychlých úderů dostal nepřítele do úzkých. Nakonec mu mistrovskou ránou vyrazil meč z ruky, a než se po něm netvor stačil natáhnout, probodl mu Kaili srdce. Byla to přímá, rychlá rána a dubhmak se překvapeně skácel k zemi.

Kaili se na chvíli ocitl bez protivníka. Rozhlédl se o zhodnotil situaci. Vyhrávali. Vedle bojujícího Nilse ležela mrtvola jednoho z dubhmaků a o kus dál leželi mrtví další dva. Kaili letmo zahlédl, jak k zemi klesá další, tentokrát rukou Erinna, který na něj tehdy při jejich příchodu mířil lukem. Avšak stáhlo se mu hrdlo, když uviděl, jak Erinn vzápětí klesá k zemi. Krvácel z mnoha ran a už nedokázal odolávat vyčerpání. Kaili se k němu chtěl rozběhnout, když náhle spatřil, jak se k nim lesem prodírají další dubhmakové. Bylo jich nejméně dvacet.

"Proti tolika nemáme šanci," vydechl Kaili a najednou si vzpomněl na svou moc. Zaklel. Taky si mohl vzpomenout už dřív!

Napřáhl ruce k blížícím se nepřátelům a náhle z jeho hrudi vystřelila vlna zeleného světla. Ozval se řev, jak světlo narazilo do běžících dubhmaků a spálilo je zaživa. Jejich mrtvá těla klesla k zemi. Kaili zavřel oči před tou odpornou podívanou, ale vzápětí je zase otevřel a vyslal světelnou kouli ke každému z dubhmaků, kteří bojovali s jeho přáteli. Dubhmakové nic podobného nečekali, a tak se mrtví skáceli k zemi. Bojující muži se zarazili a překvapeně se rozhlíželi kolem. Kaili se rozpačitě usmál. Bylo po všem.

"Harfald!" vzpomněl si náhle a co nejrychleji se rozběhl zpátky k jeskyni.

Filip stále ještě oživoval. Kaili ho na chvíli vystřídal, ale i on sám byl velmi unavený, takže nakonec místo ochotně přenechal Kudlovi, který kromě několika modřin nebyl vůbec zraněný a měl nejvíce sil. Filip vyčerpaně oddechoval a snažil se sebrat.

Ostatní se snažili ošetřit Erinna, který bolestně sténal na jedné z postelí. Měl sice četná zranění, ale naštěstí nic vážného, třebaže mnoho ran potřebovalo sešít.

Kaili se vypotácel ven, opřel se o skálu a klesl do dřepu. Otřásal se vzlyky a konečně dovolil emocím, aby se projevily. Cítil nekonečnou úzkost. Harfald... Asi už ho neoživí. Je pryč.

Vzlykal a vzlykal. Pláč nebyl k zastavení.

"Proč on!" zakřičel najednou a zase sklonil hlavu s novým přívalem slz.

Ostatní chlapi ho viděli, ale nechali ho být. Stále ještě se snažili vrátit Harfaldovi život. Neúnavně se střídali v oživování, i když začínalo být jasné, že je to zbytečné.

Kaili před jeskyní si promnul uslzené oči. Když vracel ruku zpět, zavadil o roh na opasku. No ovšem! Roh od Ogmia. Mohl by Ogmius Harfalda zachránit? Kaili neváhal dlouho. Chopil se naděje, jak jen to šlo. Popadl roh a s neuvěřitelně silnou myšlenkou na Ogmia na něj zatroubil. Dva z mužů, kteří právě nikoho neošetřovali, vyběhli ven před jeskyni a něco na něj křičeli. Kaili je však neposlouchal. Podařilo se to! Věděl, že ho Ogmius slyšel a že přijde. Cítil to.

Letmý úsměv mu přeběhl přes tvář a on upřel svůj pohled k lesu. Čekal...




Co myslíte, přežije to Harfald? Dokáže mu Ogmius pomoci? Nebo ne? Plačící

No tak ji miluju! - 22.DÍL

27. března 2015 v 20:11 | Nefi |  Kailiho putování
Tak už jsem upustila od prvotní myšlenky tohoto příběhu, a sice psát jednotlivé díly na témata týdne. Jelikož mne ale vlastní příběh strhl natolik, že mi jedno téma zy týden nestačí, začínám odteď vydávat další díly i bez témat týdne. Ale pokud se mi bude dané téma hodit, napíšu další díl na něj.
_________________________________________________________________________________________

Toho odpoledne Kaili seděl opřený o chladnou skálu a znuděně vyřezával vzory do kůry starého klacku. Filip mu konečně dovolil vstát z postele, ale nařídil mu, aby se vůbec nenamáhal. Nesměl nic zvedat a jakkoliv namáhat břicho. Ani vstát nesměl sám. Trochu ho to zlobilo, ale byl rád, že na něj nikdo nespěchá. Byl hrozně slabý. Když se zvedl z postele, málem se mu podlomily nohy. Překvapilo ho to. Netušil, že ho to oslabilo tolik.

Filip ho uklidňoval: "To je normální. Tvoje tělo dělá všechno proto, aby se zahojilo, a energii k tomu si bere, kde se dá. Proto jsi tak zesláblý. Navíc jsi několik dní pořádně nejedl. Vývar tě sice zasytí, ale jako jídlo je to málo. Pomalu se vrátíš k normálnímu jídlu. Ale všechno postupně, není kam spěchat." Ušklíbl se: "Leda do hrobu."

"A tam se mi ještě nechce," poznamenal Kaili.

"Správně," zasmál se Filip. "Tak to nepřeháněj a buď v klidu. Když budeš potřebovat pomoc, nestyď se o ni poprosit."

Kaili si povzdechl a prohlížel si, co vlastně vyřezal, když v tom se zpoza skály vynořil Nils s jedním z mužů, kterému se říkalo Kudla. Kaili neznal jeho pravé jméno a Harfald se mu přiznal, že ho nezná ani on. Teď však Kailiho nezaujal ani tak samotný muž, jako to, co držel v rukách.

"Holubice?" zeptal se překvapeně.

"Jo. Poštovní! Nils ji polapil, když se posadila na větev kousek od něj," řekl Kudla a poplácal přítele po rameni.

"Má pečeť," vysvětlil přítelovu radost Nils. "Nevíme sice, čí pečeť to je, ale uvnitř se možná skrývá cenná zpráva."

Kaili se zarženě díval na holubici. Pojal určité podezření a rozbušilo se mu srdce. "Můžu se podívat na tu pečeť?"

Nils donesl holubici až ke Kailimu, který opatrně uchopil její nožku a podíval se na pečeť. Strnul. Nemohl uvěřit svým očím. Vždyť to je... Ogmiova pečeť!

"Já vím, co je ta pečeť zač!" zasmál se radostně. "Ten dopis je pro mě. Od jednoho moudrého muže, který mi poskytl domov a hodně mě toho naučil." Ve tváři Nilse a Kudly se zračilo zklamání.

"Jsi si jistý?"

"Naprosto," smál se Kaili. "Promiňte, ale pro vás to bude sotva cenná zpráva."

"Škoda," vydechl Nils. "Ale nevadí. Oddělej si dopis, vezmu holubici dovnitř a postarám se o ni. Určitě budeš chtít odepsat, co?"

"Rozhodně," přikývl, ale myšlenkami už byl někde jinde. Ogmius mu píše! A možná taky Brighid. Byl zvědavý, jestli spatří i její úhledné drobné písmo. Rozlomil pečeť a otevřel obálku. Uvnitř byly dva dopisy. Kaili jeden z nich rozložil a začal číst:

"Milý synu, dlouho jsme o tobě neslyšeli? Zdalipak si ještě naživu, strachujeme se. Doufám, že ano. Chybíš mi, ani nevíš jak. Má dcera měla sen, kterak jsi nemocen. Pojal jsem podeření. Ona byla tak vyplašená, až jsem si jist, že nešlo o obyčejný sen. Ať už se ti stalo cokoliv, můj synu, nechť se brzy uzdravíš. Každý den na tebe myslíme, vzpomínáme a nyní netrpělivě očekáváme, že nám odpovíš. Tvůj milující otec."

Kailimu se zalily oči slzami, ale žádná z nich neukápla. Mladík opřel hlavu o skálu a usmíval se. Z Ogmiových slov bylo jasné, že Brighid na něj myslí. To ho potěšilo. Otevřel oči a vzal do rukou druhý, nepochybně její dopis.

"Můj milovaný Kaili, nepřestávám na tebe myslet. Chybíš mi. Díky tobě jsem poznala něco nového. Cit, který mě pohání vpřed. Ať už jsi kdekoliv, věz, že jsem tam s tebou. Měla jsem hrozný sen. Trpěl jsi v něm a já jsem ti nemohla pomoct. Prosím odepiš, že to byl jen sen. Mám o tebe strach a nepřestanu vyhlížet holubici, dokud nepřiletí. Miluji tě. Tvá Brighid."

Kailimu klesla ruka s dopisem k zemi a zadíval se kamsi mezi stromy. Miluje ho! Tak to napsala. Krásně se to četlo. Ale byla její slova pravdivá? Perem se snadno lže, říkával jeden elfský mistr. Co když jí doopravdy na něm vůbec nezáleží? Svěsil hlavu. Proč by taky mělo? Byl obyčejný kluk bez domova, bez rodiny, bez majektu. To, že ho Ogmius přijal pod svou střechu neznamená, že by si mohl dělat nároky na jeho dceru.

"Stalo se něco?" Harfald kráčel k němu a ukousl si z planého jablka, které před chvílí objevil v lese.

"Ne, nic. Jen jsem dostal zprávy od Ogmia. Od toho čaroděje, víš?"

"Vzpomínám si, jak jsi mi o něm vyprávěl," přikývl. "A proč jsi z toho smutný?"

"Prostě se mi stýská," odbyl ho Kaili. "Nechce se mi svěřovat, promiň."

"Napsala ti i ona? Brighid?"

Kaili úplně zrudl. "Ano," řekl a uhýbal přítelovu pohledu.

"Dala ti košem? Nebo má jiného? No tak povídej!"

"Harfalde!" okřikl ho Kaili. "Přetaň si z toho dělat srandu! No tak ji miluju. Co je na tom tak špatného?"

"Nic. Vůbec nic," odpověděl Harfald a bylo vidět, že přemáhá smích. "To jenom ty zrudneš pokaždé, když si na ni vzpomeneš. Bereš to moc vážně. Holky jsou divný, ale když se do tebe nějaká zabouchne, poznáš to."

"A jak?" Kaili se po něm se zájmem podíval. "Ty jsi už někdy byl...?"

"Jednou," přikývl a zasmál se. "Chodil jsem za ní, nosil jí kytky a kdesi cosi. Ale ona ze mě měla akorát prču. Prohlídl jsem, až když jsem ji slyšel, jak se mi posmívá. Přitom jsem celou dobu měl za zády děvče, které mě mělo doopravdy rádo. Jenže po týhle zkušenosti už já s holkama nechci nic mít."

"A jak se to teda pozná?" vyptával se Kaili tvrdohlavě dál.

"Pořád se na tebe dívá, ale jakmile ji při tom přistihneš, uhne pohledem. Je k tobě milá, pozorná. Usmívá se, když si myslí, že ji nikdo nevidí. A pokud ji něčím potěšíš, uvedeš ji do pořádných rozpaků," vyjmenovával Harfald a koutky mu cukaly, když viděl, jak Kaili zamyšleně přikyvuje.

"Ať už je to jak chce," zasmál se Harfald, "ty jsi do ní zblázněný až po uši!"

"Já vím. Ale co mám dělat? Nemůžu na ni zapomenout!" vzdychl Kaili. "A ty se tomu směješ!"

"Tak dobře. Promiň," zvážněl Harfald a ze všech sil potlačil cukající koutky. "Co ti napsala?"

"Že jí chybím. A že mě miluje. Harfalde, ona fakt napsala, že mě miluje! A já nevím, jestli jí to mám věřit," vzdychl.

"Jestli to fakt napsala, tak to myslela vážně. Když ženský píšou dopisy, vylívaj si do nich, co maj právě na srdci. Takže bych o tom nepochyboval," uklidňoval ho Harfald.

"Myslíš?"

"Jasně. Hoď se do klidu a vymysli nějakou pěknou odpověď. Ona na to čeká," řekl Harfald, poplácal ho po rameni a odešel, protože cítil, že už se nevydrží neusmívat. Věděl, jaké to je být do někoho poblázněný. A pokud se zrovna nejednalo o něj samotného, přišlo mu to hrozně zábavné.

Pusa na dobrou noc - 21.DÍL

22. března 2015 v 6:00 | Nefi |  Kailiho putování
Ano, i tento článek nemá oficiální přiřazení k Tématu týdne, protože mé tvůčí choutky už dávno vyčerpaly současné téma, a tak jsem si našla nějaké starší, které jsem ještě nepoužila. Mrkající
_______________________________________________________________________________________________

"Otče! Otče!" Brighid utíkala chodbou a hledala svého otce. Ten jí vyšel naproti ze své pracovny

"Co se děje, dcero? Vypadáš vyděšeně. Zdálo se ti snad něco zlého?" zeptal se vlídně.

"Ano! Viděla jsem Kailiho, otče! Bylo mu zle. Držel se za břicho, byl bledý a zpocený. Prosím, řekni mi, že to byl jen sen!" Brighid se o otci přitiskla a otřásala se vzlyky.

"Nevím, jestli to byl jen sen. Pokud ho miluješ, mohla to být pravda," vzdychl Ogmius a pohladil svou dceru po vlsech. "Ale uvidíš, že Kaili se z toho dostane. Má tuhý kořínek."

"Prosím, otče, nemohli bychom mu poslat zprávu? Třeba po holubici. Toužím vědět, zda... je ještě živý," vzlykala Brighid roztřeseně. Ogmius chvíli přemýšlel, ale poté přikývl.

"Budiž. Napiš dopis a za svítání pošleme holubici, aby si Kailiho našla. Možná to bude trvat i několik dní. Nemám tušení, jak daleko už se Kaili dostal."

"Děkuji!" zašeptala Brighid. "A omlouvám se, že jsem tě vyrušila."

"Nic se neděje, dcero. Láska umí být naléhavá," pousmál se Ogmius a nechal Brighid zamyšleně odejít. Ta se vrátila do postele, zachumlala se pod přikrývku, ale spát nemohla.

"Miluji Kailiho?" ptala se sama sebe.

"Ano. Miluji." Poprvé v životě se do někoho skutečně zamilovala a teď, když si to konečně připustila, se však vůbec necítila úžasně. Cítila strach, obavy, úzkost, až jí to málem vyrazilo dech. Tak tohle je láska! Bát se o druhého. Žít pro něj a zemřít spolu s ním. Ano, tohle znamená milovat.

Jak ráda by ho teď objala. Třeba už je mrtvý. Ne. Takhle nesmí přemýšlet! Kaili je určitě na živu. Musí být.

Vzdychla a setřela zbloudilou slzu, která se jí volně rozběhla po smutné tváři. Zavřela oči a v duchu Kailimu poslala pusu na dobrou noc. Snad k němu dorazí...

Druhého dne ráno se vzbudila brzo. Slunce sotva pohladilo svými paprsky obrys obzoru, když se již oblečená a učesaná usadila ke stolu a do ruky vzala brk. Popravdě netušila, co by mohla Kailimu napsat. Nakonec sebrala odvahu, položila hrot brku na papír a slova jakoby sama začala plynout.

Když byla hotová, kriticky si svůj výtvor přečetla. Usoudila, že to není zas tak špatné, a opatrně dopis poskládala do malé, pergamenové obálky, do níž už předtím vložil svůj dopis i Ogmius. Poté obálku pečlivě zapečetila voskem a vydala se k otci pro holubici.

Ogmius už na ni čekal. Holubice mu seděla na předloktí a on ji něžně hladil prstem po pírkách. Když Brighid vstoupila, usmál se na ni a beze slova uchopil holubici tak, aby mohla obálku pevně přivázat k její nožce.

"Myslíš, otče, že Kailiho najde?" zeptala se Brighid a vyslovila tak to, co ji dlouho tížilo na srdci.

"Určitě. Tahle je moje nejlepší. Najde si ho třeba na konci světa," povzbuzoval ji Ogmius. "Hlavně neztrácej víru, dítě."

"Ano, otče," přikývla a vzala holubici do rukou. "Leť maličká. Najdi Kailiho."

Holubice s zavrtěla a tiše zavrkala. Brighid ji pohladila a poté ji vyhodila do vzduchu. Holubice zamávala křídly a vznesla se vysoko k obloze. Po chvíli už z ní byla vidět jen malá pohybující se tečka oproti obzoru, na němž pozvolna svítalo slunce. Dívka si odhrnula neposlušný pramen, který se jí uvolnil z pevně staženého drdolu, a sledovala holubici tak dlouho, dokud ji úplně neztratila z očí.

"Vrať se brzy," zašeptala a sama nevěděla, komu ta slova patřila. Zda holubici, nebo jemu...

Lék na všechnu bolest - 20.DÍL

21. března 2015 v 8:00 | Nefi |  Kailiho putování
Jelikož jsem měla chuť psát a současné téma týdne už jsem vypotřebovala, vytáhla jsem jedno ze starších, které jsem nedopatřením vynechala, i když se na něj dalo psát. Teď se mi sem ale moc pěkně hodí, i když oficiálně tento článek není k Tématu týdne přiřazen.
__________________________________________________________________________________

Kaili se zotavoval dobře. Filip pečlivě sledoval, jestli se rána nezanítila, ale zatím to vypadalo skvěle. Kaili se nesměl hnout z postele. Filip mu nedovolil vstát, aby čerstvé stehy nepraskly. A Kaili ho poslouchal, neměl totiž chuť hrát si na hrdinu. Pořád ještě ho to bolelo, i když bolest postupně ustupovala.

Jak se říká, veselá mysl půl zdraví. V tomto případě zajišťovali Kailimu veselou mysl Harfald a Nils. S Nilsem si Kaili porozuměl rychle. Nils se ho na nic nevyptával a nenutil ho, aby mu o sobě něco prozradil. Narozdíl od ostatních chlapů nebyl tak nedůvěřivý. Kaili měl podezření, že mu Harfald promluvil do duše, a byl příteli vděčný. Cítil se lépe, když aspoň někdo z těch podiných cizinců k němu byl přívětivý.

Samozřejmě i Filip se k němu choval dobře. Kaili obdivoval jeho práci a pozoroval ho, kdykoliv se mu k tomu naskytla příležitost. Filip si toho všiml a k podivu ostatních chlapů ho nechal, aby se díval. Od té doby, co se Kaili probral, stihl Filip napravit vykloubené rameno, ošetřit několik hlubokých škrábanců a odřenin a zpevnit zlomený prst. Kaili se snažil zapamatovat si, jak to udělal. Jednou by se mu to mohlo hodit.

"Jak to děláš, že ti všichni chlapi tak věří?" zeptal se jednou, zrovna když Filip jednomu z mužů před chvílí odstranil obrovskou dřevěnou třísku, která se mu zapíchla poblíž oka. Stačil jeden neopatrný pohyb a ten chlap mohl být na jedno oko slepý.

"Jsem jejich lék na všechnu bolest!" zasmál se Filip. "Věří, že jim vždycky dokážu pomoct." Povzdechl si. "I když to není tak úplně pravda."

"Už... už ti někdo umřel pod rukama?" zeptal se opatrně Kaili.

"Už pět lidí," přikývl posmutněle. "Tři z nich byli chlapi od nás. Jejich zranění byla neslučitelná se životem. Pak jsem viděl umírat ženu při porodu. Její dítě bylo špatně natočené a ona to nezvládla. A poslední obětí byl nováček od nás. Byl to ještě kluk, ale při jednom z útoků po něm někdo mrštil zapálenou pochodeň. Utrpěl strašné popáleniny. Poslední, co jsem pro něj mohl udělat, bylo podat mu jed, po kterém by zemřel rychle."

Kaili ho otřeseně poslouchal. Nedokázal si sám sebe představit, jak by v takových chvílích zachoval chladnou hlavu.

"Jak dokážeš udržet emoce na uzdě, když vidíš, jak druzí trpí?" zeptal se.

"Zpočátku jsem si vždycky opakoval, že zmateným pobíháním okolo jim nepomůžu. Postupně jsem se naučil zklidnit se a časem se ze mě stal chaldnokrevný léčitel," pokrčil rameny. "Jinak to nešlo. Nesmím si připouštět jakýkoliv strach nebo možnost neúspěchu. Prostě vždycky dělám, co můžu, a soustředím se jen na svou práci."

"Jsi v tom dobrý. Naučíš mě aspoň něco?"

Filip vypadal zaskočeně. "Proč ne?" řekl. "Až ti dovolím vstát, můžeš mi pomáhat. Chlapi jsou zranění každou chvíli, máme nebezpečnou práci. Pod horami se potuluje mnoho nebezpečných tvorů."

"Vyprávěl ti Harfald, jak nás napadly ty bestie kousek od Lesné?"

"Ne," zakroutil hlavou Filip a zaujatě se po Kailim podíval: "Jak vypadaly?"

"Jako obří medvědi. Ale měli protáhlejší tlamu a byli celý černí, až na šedý pruh na zádech. Byli dva a my jsme měli co dělat, abychom je zabili. Jeden z nich mi prokousl bok. Nebýt Harfalda, už bych tu nebyl," vyprávěl Kaili.

"Kousl tě medvědon a přežil jsi?" užasl Filip.

"Neměl bych?" zamračil se Kaili.

"Neber si to osobně," pousmál se Filip. "Jde o to, že ti tvorové, medvědoni, mají ve svých slinách jed. Stačí trocha, aby se rány od nich zanítily."

"Harfald zřejmě jed odstranil, když mi rány zahojil," poznamenal Kaili.

"Tím si právě nejsem tak jistý," zamumlal Filip. "Mohl bych se podívat?"

Kaili mu ukázal čtyři ošklivé, stále ještě fialové jizvy na levém boku. Filip se zamračil. "Říkal jsem si, kde jsi k nim přišel. Myslím, že by medvědoní jed mohl souviset s tím zánětem."

"Jak to?"

"Pokud Harfald neví, že šlo o medvědony, a já si myslím, že to neví, potom ti sotva mohl odstranit jejich jed. Zůstal v tobě a bylo otázkou času, kdy se projeví. Budu muset Harfalda upozornit na tvory, kteří v sobě mají jed," zamyšleně vysvětloval Filip. "Měl jsi docela šětstí, že to byl jenom slepák!"

Po rozhovoru s Filipem byl Kaili dlouho zamyšlený. Promítal si celou jeho dosavadní cestu až sem. Když si vzpomněl na to, jak ho Brighid sledovala a navedla ho na správnou cestu, usmál se a vytáhl z kapsy přívěsek, který jí tehdy v lese přesekl.

"Snad ti ho jednou vrátím," zašeptal a opřel hlavu o polštář. "Kdybys mě teď viděla... Měla bys o mě starost?"

Zakázáno - 19.DÍL

20. března 2015 v 8:00 | Nefi |  Kailiho putování
Zdál se mu sen. Neexistovala v něm bolest ani strach. Bylo tam příjemně. Jakoby se vznášel na jemném vánku ve slunečním svitu. Ale něco ho táhlo zpět. Volalo ho to a přitahovalo. Nechtěl se vrátit. Tam číhala ta krutá bolest, které unikl. Bál se jí, bránil. Ale jakýsi hlas mu napovídal, že se nevrací jen k bolesti. Čeká na něj přítel. Už jen kvůli němu to musí udělat.

Pomalu otevřel oči a zamrkal. Ležel na zádech na poměrně pohodlné posteli a břicho měl ovázané bílými pruhy látky. Bolelo to. Přivřel oči a vzdychl. Teprve pak si všiml Harfalda, který seděl na židli vedle postele a sledoval ho.

"Dobré ráno!" usmál se na něj a Kaili mu úsměv chabě oplatil.

"Jak je?"

"Líp, ale pořád to bolí," odpověděl.

"Zlepší se to," utěšoval ho Harfald. "Filip říkal, že to bude chvíli trvat, než se úplně uzdravíš. Týden se prý nehneš z postele a zůstaneš tady nejméně čtrnáct dnů."

"Díky," zamumlal tiše Kaili, a když se Harfald nechápavě zamračil, dodal: "Za to, žes mě sem dostal."

"To nic nebylo. Nemohl jsem se dívat na to, jak trpíš," hájil se zaskočeně. "Už jsem viděl několik chlapů, co si tímhle prošli. Několik z nich to nezvládlo. Dostali se k doktorovi moc pozdě. Měl jsem o tebe popravdě šílený strach."

"Promiň. Už tě nikdy takhle nevyděsím," pousmál se Kaili.

"Beru tě za slovo," přikývl Harfald. "A teď se ještě prospi. Filip říkal, že musíš hodně odpočívat."

"Dobře," přikývl Kaili. Víčka mu samovolně klesla, jak byl vyčerpaný. Harfald ho poplácal po rameni, zvedl se a vyšel před jeskyni. Stále ještě byl tak trochu rozechvělý z toho, co se stalo. I když při operaci jen pomáhal, musel přemáhat veškeré instinkty, aby Filipovi nezabránil do Kailiho řezat. Připadal si trapně, ale Kaili byl v tu chvíli naprosto bezmocný a vydaný jim napospas. Harfald měl pocit, že ho musí bránit.

"Jak mu je?" zeptal se ho Nils, který stál na hlídce před jeskyní.

"Právě se na chvilku probral," odpověděl Harfald. "Je slabý a bolest ještě zdaleka neodezněla, ale vypadal mnohem líp, než včera."

"Filip ho z toho dostane, má s tím zkušenosti," poznamenal Nils.

"Já vím. Věřím mu. I když při té operaci... měl jsem s to chutí mu zabránit, aby do něj řezal," povzdechl si.

"Chápu, jak se cítíš," řekl Nils povzbudivě a vůbec se mu nesmál, jak se Harfald obával. "Když mi poprvé přímo před nosem operoval přítele, byl jsem z toho úplně vedle. Překvapilo mě, jak chladnokrevně do něj dokázal říznout. Ale to patří k jeho práci, kterou umí dělat dokonale. Časem se na to dá zvyknout."

"Obdivuju ho. Asi bych nemohl dělat to co on," přikývl Harfald.

"Má obdiv nás všech," souhlasil Nils. "Většina z nás mu vděčí za život."

"Tak to jsem rád," ozvalo se jim za zády. Filip si je měřil pobaveným pohledem. "Ta chvála se dobře poslouchá!"

Nils se ušklíbl. "Abychom to nepřehnali."

"Dej si pozor na jazyk, nebo příště žíznu hlouběji, než bych měl!" zasmál Filip a Harfaldovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že jde jen o pouhý vtip.

"Ty si z toho děláš legraci?" zakroutil nechápavě hlavou.

"Mám nad svou prací plakat?" pokrčil rameny. "To už dělají jiní. Já jsem rád, že můžu zachraňovat životy."

"Tak jsem to nemyslel," spěšně se omlouval Harfald.

"Dyť je to jedno," mávl nad tím rukou. "Zůstaneš tady s ním?"

"Samozřejmě. Dokud se neuzdraví," přikývl.

"Potom bys nám mohl pomoct. Službička za službičku," navrhl Filip.

"Klidně. Jsem vaším dlužníkem."

"Ale ještě mi řekni, odkud toho kluka znáš?" vyptával se Filip a Nils po něm šlehl zvědavým pohledem.

"Je mi líto, ale mám zákázáno o tom mluvit. Nemohu porušit slib, který jsem mu dal," zavrtěl hlavou Harfald a Filip se lehce zamračil.

"Víš, ostatní se na tebe zlobí, protože kvůli tobě o nás ten kluk ví. Je nezajímá, co by se s ním stalo, kdybych mu nepomohl. Oni mají jenom strach, že se o nás dozví špatné uši."

"On to nikomu nepoví!" bránil přítele Harfald. "Vysvětlíme mu to a on bude mlčet!"

"Máme zakázáno cokoliv vysvětlovat," odsekl Nils a vložil se tím do hovoru. "Buď ten kluk vstoupí do řádu, nebo..."

"Nebo co?" řekl Harfald a nepříjemně ho zamrazilo.

"Dost!" zarazil Nilse Filip. "Nikdo tvému příteli neublíží. Jen zkus pochopit naše obavy. Koneckonců, i ty jsi jedním z nás. Doufám, že o tom tvůj přítel neví."

"Ví," přiznal Harfald. "Důvěřuji mu. Tak zkuste věřit vy mně."

"Tady nejde o důvěru," ušklíbl se Nils. "Jde o to, že je zakázáno..."

"Jděte do háje se zákazy. Pořád se jimi oháníme, ale není snad důležitější to, co cítíme tady?" rozzlobil se Harfald a přiložil si ruku k srdci. "Jedině srdce nám řekne, komu můžeme věřit. Ne nějaké pitomé zákazy. Slovo zakázáno je jen prázdná výmluva pro to, abychom si to nemuseli připouštět. Protože pak bychom museli čas od času porušovat pravidla, za což by nás mohl stihnout trest. Ale na ten já naprosto kašlu!"

Harfald se otočil a rozzlobeně se vrátil do jeskyně. Usadil se vedle Kailiho a snažil se uklidnit.

"Nedovolím nikomu, aby tě otravoval kvůli tomu, že jsem tě sem zatáhl," zamumlal k němu omluvně.

Strach uvnitř nás - 18.DÍL

19. března 2015 v 8:00 | Nefi |  Kailiho putování
Dva dny cestovali rovným lesem, ale pak se stromy začaly zvedat do čím dál tím prudších svahů. Blížili se k úpatím hor, ale trvalo jim ještě další dva dny, než dorazili až k nim. Lesem se totiž nedalo cestovat zrovna rychle. Stromy tu rostly poměrně blízko u sebe a čas od času narazili na tak zarostlou houštinu, že ji museli objet, což je pochopitelně zdržovalo.

Ale nakonec přece jen dorazili k horám. Tady končily Harfaldovy znalosti terénu a vedení se musel ujmout Kaili s mapou od Ogmia. Ten mu označil starou horskou stezku, která by je měla bezpečně dovést až k drakům. Mladíkům sice chvíli trvalo, než na stezku narazili, ale nakonec se jim to podařilo a s blížícím se soumrakem začali pomalu stoupat vzhůru po úbočí hor.

Kailimu se už od rána svíralo břicho nervozitou a k odpoledni ho začalo slabě pobolívat. Přisuzoval to strachu ze setkání s draky. Harfaldovi by to nepřiznal za nic na světě, ale nebyl si tak úplně jistý, jak je vlastně draci přijmou. Ve skutečnosti jen doufal, že je nezabijí.

K večeru, když se chystali utábořit, se Kailimu přitážilo. Bolest v břiše zesílila a mladík začal tušit, že to s nervozitou nemá nic společného. Ale nevycházelo to ani od poměrně čerstvého zranění boku. To se zahojilo dobře a navíc bylo na levém boku, kdežto bolest vycházela spíše z pravé strany břicha.

"Harfalde?" oslovil přítele, který si právě vytahoval z vaku přikrývku.

"Ano?"

"Nevím, co to je, ale už od rána mě bolí břicho. A je to čím dál tím horší," řekl a snažil se při tom nedat najevo, že to bolí opravdu hodně. Ještě se to dalo vydržet.

"Bolí tě to od té rány?" zeptal se starostlivě Harfald. Kaili zavrtěl hlavou.

"Ne, jde to spíš z pravé strany."

"Lehni si, mrknu se na to." Kaili přítele poslechl a vyhrnul si košili. Harfald k němu přiklekl a začal prohmatávat jeho břicho, aby zjistil, odkud bolest vychází. Náhle Kaili vykřikl bolestí.

"Tady?" zeptal se Harfald zamračeně a Kaili se zaťatými zuby přikývl. Když Harfald to místo stiskl, projel jím nával pořádně silné ostré bolesti.

"To není dobré. Tam je slepé střevo. Asi máš zánět." Harfaldův hlas skrýval obavy.

"Umíš ho vyléčit?" zeptal se Kaili.

"Nikdy jsem to nedělal, ale asi to nedokážu. Nemoci se vždycky léčí mnohem hůř než zranění," odpověděl Harfald.

"Aspoň to zkus."

"Dobře, ale nezapomeň, že to bude bolet." Harfald zavřel oči a ruce se mu rozhořely zelenými plameny, stejně jako před několika dny. Kaili zaťal zuby a přítel mu položil ruce na břicho. Bolelo to. Hodně to bolelo. Kaili zatínal svaly a čekal, až bolest přejde. Ale ta ne a ne odejít. Nakonec vykřikl a Harfaldovy ruce setřásl.

"Nejde to," omluvně zamumlal Harfald. Ale Kaili ho vnímal jen na půl ucha. Břicho měl jako v ohni. Bolest z Harfaldova léčení už sice odezněla, ale břicho ho i nadále bolelo čím dál víc.

"Co budeme dělat?" vysoukal ze sebe z těžka. Harfald pokrčil rameny.

"Musíme se vrátit. Potřebuješ pomoc a já o jedné vím. K drakům to může být ještě pěkně daleko a navíc nevíme, zda by tě dokázali uzdravit," řekl.

"Dobře. Je to daleko k té tvé pomoci?" zeptal se Kaili.

"Když pojedeme rychle, do rána jsme tam."

"Ty chceš jet v noci?!"

"Do rána ti bude tak zle, že nebudeš schopnej ani promluvit," odsekl Harfald.

"Tak díky za útěchu."

"Já jsem si nedělal legraci. Myslím to vážně," zamračil se Harfald. "Jedeme hned. Zvládneš nasednout?"

"Snad jo," odpověděl Kaili a zvedl se. Poslední špetka humoru ho rázem přešla. Břichem mu projel nával bolesti a on se musel pevně chytit otěží Riona, aby se nesvezl na zem. Jak tohle vydrží až do rána?

Harfald mu pomohl do sedla a nechal ho jet jako prvního, aby ho měl neustále pod kontrolou. Stezka tu nebyla dost široká, aby mohli jet vedle sebe. Kaili trpěl s každým krokem, který jeho kůň udělal. Za krátkou chvíli úplně zbledl a zpotil se. Těžce a zhluboka dýchal a snažil se tím trochu zmírnit návaly bolesti. Harfald ho soucitně sledoval a snažil se ho popohánět. Bál se. Zánět slepého střeva nebyl žádná legrace. Harfald už viděl, jak skolil i silnější muže, než byl Kaili. A některé z nich viděl i umírat. Neřekl Kailimu, že slepé střevo musí ven, aby se mu ulevilo. Tušil, že by Kaili mohl zbytečně panikařit. Už tak měl bolesti dost.

Hnali koně celou noc. Kaili se ze všech sil snažil udržet v sedle, ale když už se začalo blížit svítání, nezvládl to. Bolest byla příliš silná. Sesul se z Riona k zemi.

"Kaili!" vykřikl Harfald, sesedl ze svého koně a doběhl k němu. Kaili ležel na zemi a třásl se v zimnici.

"Já už nemůžu," mumlal. "Prosím, ať už to skončí. Cokoliv, ať to přestane bolet!"

"Už to není daleko. Do půl hodiny jsme tam. Pomůžou ti, uvidíš. Vím, že to hodně bolí, ale ještě není pozdě na to, aby tě z toho dostali. Ale musíme tam dojet," povzbuzoval ho Harfald a co nejjemněji ho zvedl. Kaili tiše zasténal.

"Už se neudržím v sedle," řekl.

"Tak pojedeš se mnou," rozhodl Harfald. Přivázal Rionovu uzdu ke kroužku na postroji svého koně a pomohl Kailimu do sedla. Pak se vyšvihl za něj a pobídl koně ke cvalu. Cítil, jak se Kaili potí, a pevně ho držel, aby nesklouzl dolů.

Po nějaké době dojeli na malou mýtinku. Harfald dovedl koně ke skále na jejím okraji a objel ji. Z druhé strany skály byl vidět černý otvor. Harfald se k němu rozjel, ale náhle prudce zastavil. Z otvoru vystoupil vysoký muž zahalený v tmavém plášti s kápí, který Harfald důvěrně znal.

"Co tu chcete?!" vyštěkl a mířil na ně napjatým lukem.

"To jsem přece já, Erinne," řekl Harfald a díval se muži pod kápi tam, kde tušil jeho oči.

"Harfalde!" řekl muž, když ho poznal, a sklonil luk. "Co tu děláš?"

"Doprovázím přítele," odpověděl Harfald a kývl hlavou směrem ke Kailimu, který seděl na koni před ním.

"Nevypadá zrovna dobře," zarazil se muž.

"Taky na tom dobře není. Vypadá to na slepé střevo. Dokážete mu pomoct?" zeptal se prosebně Harfald.

"Snad ano. Pojďte rychle dovnitř."

Harfald seskočil z koně a pomohl Kailimu dolů. Mladík zasténal a nohy se mu podlomily. Harfald ho jen tak tak zachytil, s námahou ho zvedl do náručí a rychle ho odnesl do jeskyně. Uvnitř to bylo útulně zařízeno. Měli tu police, skříně, stůl s židlemi a dokonce i několik postelí. Do jedné z nich Kailiho položili a Harfald mu okamžitě svlékl propocenou košili.

Příchod dvou cizinců vyvolal v jeskyni rozruch. Kolem Kailiho na posteli se seběhlo celkem pět mužů. Harfalda však v tu chvíli zajímal jen jeden z nich.

"Filipe, dokážeš mu pomoct? Je to zánět slepého střeva!" prohodil k hubenému drobnému muži s opálenou pletí a tmavýma, mírnýma očima s laskavým pohledem.

"Samozřejmě," přikývl vážně a obrátil se k ostatním mužům, kteří je zvědavě pozorovali. "Chlapi, připravte čistá prostěradla na jednu z postelí!" Muži přikývli a podle jeho pokynů nachystali sousední postel, do níž pak Kailiho přenesli. Mladík už byl sotva při vědomí a ztěžka vzdychl, když ho položili.

"Budu tě muset operovat a zanícené střevo vytáhnout," oznámil mu Filip. "Ale neboj se, už jsem to dělal mnohokrát a vždycky úspěšně."

Kaili ho sotva slyšel, ale přikývl. Vidina operace ho doslova děsila, ale bolest byla tak velká, že mu všechno začínalo být jedno. Udělal by cokoliv, jenom aby zmizela.

"Dobře. Doufám, že jsi posledních pár hodin nic nejedl."

"Nejedl," zamumlal Kaili. "Ááá! Pospěšte si. Šíleně to bolí."

"Já vím, zažil jsem to," odpověděl Filip. "Dám ti teď čichnout k látce namočené do odvaru z bylinek. Uspí tě to, abys nic necítil. Probereš se, až bude bezpečně po všem."

"Věřím ti," zašeptal Kaili a Filip mu položil vlhký pruh látky přes nos a ústa. Kaili se chvíli nadechoval a cítil zvláštní, příjemnou vůni. Cítil, jak se mu celým tělem rozlévá příjemný pocit úlevy. Jakoby bolest odeznívala a on se propadal kamsi daleko. Slabě se tomu pocitu pousmál a zavřel oči.

"Jdeme na to!" řekl Filip. "Teď už nebude nic cítit." U Kailiho teď zůstal jen on, Harfald a jeden z mužů. Ostatní odešli ven, protože věděli, že když Filip pracuje, má rád klid. Harfald a ten druhý muž mu měli pomáhat.

Filip vzal lahvičku s jakousi tekutinou a opláchl s ní Kailiho břicho. Poté řekl: "Nilsi, podáš mi nůž?" Harfalda při tom zamrazilo a odvrátil pohled. Nedokázal se dívat, jak Filip do Kailiho řízne. Měl o přítele velký strach. I když věděl, že Filip je velmi schopný léčitel, pořád se mohlo hodně věcí zvrtnout.

Ale operace probíhala poměrně dobře. Harfaldovi sice připadalo, že Kaili ztrácí příliš mnoho krve, ale Filip ho sebejistě uklidňoval, že neztrácí víc krve, než by při takovém zákroku měl. Přesto pracoval rychle a přesně. Během chvilky zanícené střevo vyňal a začal s postupným sešíváním. Uvnitř použil nit z materiálu, který se časem rozpustí, až budou rány zhojené. Povrchní ránu pak sešil obyčejnými stehy.

Nakonec nechal Harfalda a Nilse, aby opláchli okolí rány od krve. Harfald při tom nechal své slzy volně stékat po tváři. Teď, když z něj spadlo nejhorší napětí, už je nedokázal udržet.

"Strach uvnitř nás umí pěkně potrápit, co?" prohodil Nils a poplácal Harfalda po rameni. "Zvláště když jde o dobrého přítele."

Životní poslání - 17.DÍL

18. března 2015 v 8:00 | Nefi |  Kailiho putování
"Takže jak je to s tou tvou mocí?" vyptával se Kaili. Před chvílí opustili tábořiště a nyní pokračovali v cestě. Včerejší debata stále ještě visela ve vzduchu a mezi oběma mladíky panovalo tiché napětí.

"Mám ji odmalička. Přišel jsem na to, když jsem spadl a ošklivě jsem si rozedřel koleno. Položil jsem si na něj ruku a pak, prostě se najednou objevil zelezný oheň a začalo to strašně pálit. Hned jsem ruku stáhl a všiml jsem si, že už mi neteče krev. Zkusil jsem ruku znovu položit na koleno. Bolelo to, ale místo odřeniny tam zůstala jen jizva, která postupem času zmizela. Od té doby jsem své moci tajně využíval, dokud na to nepřišly děcka z vesnice, a pak i otec.

Poté mi začalo peklo. Děcka se mě bály a vyhýbaly se mi. Otec chtěl, abych uzdravil mámu, ale nešlo to. Byla moc nemocná a já jsem na to neměl sílu. Prostě to nešlo." Harfald zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu proti jeho vůli draly do očí.

"Otec se na mě zlobil. Máma umřela a on to dával za vinu mně. Vyhodil mě z domu a já jsem neměl kam jít. Pár nocí jsem přespával, kde se dalo, a živil jsem se krádežemi, když na mě narazil podivný muž. Vzal mě s sebou a odvedl mě k bojovníkům Darsetského řádu."

"Darsetského řádu? Znamená to to, co si myslím?"

"Ano," přikývl Harfald. "Sídlí v jeskyních skrytých v lesích na severu, za hranicemi Sedmiměstí. A jsou to skutečně Meče stínů, jak je asi znáš ty."

"Meče stínů! Ty jsi jedním z nich!" mumlal si pro sebe Kaili. "Mohlo mě to napadnout!"

"Vyrostl jsem u nich. Zpočátku jsem se jich bál, ale zjistil jsem, že nejsou takoví, jak se o nich říká. Žádní bezcitní zabijáci. Jejich cílem je chránit hranice a určité oblasti před nepřáteli, kteří by mohli ublížit obyčejným obyvatelům. Jenom díky nim mají obyvatelé ze západní části Sedmiměstí klid. Poznal jsem hodně jejich mužů a dodnes jsou to mí přátelé. Mou prací je hlídat okolí několika vesnic pod horami a zbavovat je přesně takových tvorů, které jsme včera potkali. Nějak se tady přemnožili."

"Já si nemyslím, že jsou to zabijáci," namítl mírně Kaili. "Ogmius mi o ncih vyprávěl s velkým obdivem. Řekl, že jsou to muži mečů, plamenů a odvážného srdce. Teď už vím, co tím chtěl říct."

Harfald vypadal potěšeně. "Ano. Každý z nás vládne zeleným plamenem. Ten můj uzdravuje, ale každý z nás má trochu jinou sílu. Někteří dokáží dospělého chlapa odhodit pětkrát dál, než normálně. Jiní zase dokáží zapálit skutečný oheň ze zelených plamenů nebo pomocí zelených plamenů najít vodu. Je to zvláštní schopnost, protože oproti měníkům nám při jejím použití neubývá žádná síla. Ale zase umíme každý jen něco."

"Pozoruhodné," tiše řekl Kaili a zamyšleně o něčem uvažoval. Kdykoliv on používal svou moc, objevilo se při tom zelené světlo. Mohlo by i on být jedním z Mečů stínů? Možná. Ale Harfaldovi to říkat nebude. Stejně se rozhodl, že svou moc používat nebude. Přišla mu příliš nevyzpytatelná a silná.

"Několik starších chlapů od nás na draky věřilo. Vždycky večer u ohně vyprávěli ty svoje historky a my jsme se jim smáli. Nikdy by mě nenapadlo, že se jim jednou budu muset omlouvat," zasmál se Harfald. "Ale ostatní mi stejně neuvěří, že draci jsou, i kdybych jim to tvrdil sebevíc."

"S tím bych si starosti nedělal," zabručel Kaili. "K drakům je cesta eště dost dlouhá. Kdo ví, jak to celé dopadne. Jsem si jistý, že nás nezabijí, ale neřekl jsem, že nás nechají odejít."

"Já vím," přikývl Harfald. "Ale věřím ti a jsem optimista. To je dobře, ne?"

"Tím si nejsem tak úplně jistý," smál se Kaili. "Někdy děláš dost ukvapené závěry."

"Já? Jak bych mohl..." kroutil hlavou Harfald a usmíval se. "I když někteří chlapi vždycky říkali, že jsem příliš lehkovážný, když jsem se snažil hledat své Poslání."

"Poslání?"

"Ano. Každý z Darsetského řádu má nějaké životní poslání. Já jsem to svoje ještě nenašel. Podle mě si mě najde samo. Většina chlapů má za úkol chránit hranice. Někteří ale vyrážejí na průzkumné výpravy, protože jejich posláním je objevovat. Nebo je tam pár týpků, kteří mají tajná poslání. Nesmějí je nikomu prozadit, takže nikdo vlastně neví, co přesně dělají."

"To je divný," kroutil hlavou Kaili. "To se jako musíš řídit tím Posláním?"

"Nemusíš. Ono ti jenom ukazuje, v čem budeš dobrý. Pokud se na něj vykašleš, stejně se tě nakonec nějak dotkne."

"Stejně je to divný."

Harfald jen přikývl. "S tím souhlasím."

Předsudky - 16. DÍL

17. března 2015 v 20:17 | Nefi |  Kailiho putování
Když se Kaili večer probral, byl propocený od hlavy až k patě, ale bylo mu už mnohem lépe. Jizvy ho ještě slabě pobolívaly, ale to mu nezabránilo, aby vstal a přisedl si k Harfaldovi, který mlčky hleděl do plamenů ohně a očividně o něčem přemýšlel.

"Jak je?" zeptal se Kailiho.

"Jsem v pohodě, díky. Nebylo by něco k jídlu?"

Harfald se rozesmál. "Tohle mluví za všechno! Počkej, ve vaku mám chleba z osady."

Po jídle bylo Kailimu ještě o něco lépe. Usoudil však, že by nic neměl uspěchat, a tak se opatrně natáhl na zem vedle Harfalda. Pokradmu se na něj podíval. Dobře věděl, že pokud chce znát jeho příběh, musí začít vaprávět jako první.

"Povím ti, co jsem zač," řekl nakonec s povzdechem, "ale musíš mi slíbit, že to nikdy nikomu nepovíš."

"Slibuji. Na mou čest," odpověděl Harfald vážně a Kaili přikývl. Potom se pustil do dlouhého vyprávění. Když mluvil o Brighid, cítil, jak mu hoří uši. Naštěstí si toho jeho přítel nevšiml, byl příliš zaujatý vyprávěním. Kaili nevynechal nic, až na cíl své cesty. Doufal, že když se o tom nezmíní, Harfald na to zapomene.

"Elfové!" vydechl Harfald nakonec. "Myslel jsem, že už nežijí! Všichni v Sedmiměstí si to myslí."

"To je taky účel. Elfové už se zdejšími obyvateli nechtějí nic mít. Prý kvůli nějakému dávnému neštěstí, nebo co. Oni o tom nikdy nechtějí mluvit," pokrčil rameny Kaili.

"Jenom kvůli takové blbosti?" ušklíbl se překvapeně Harfald.

"Mírni se, ano? Jsou věci, o kterých nemáš ani potuchy. Neměl by ses do nich navážet," varoval ho trochu příkře Kaili a Harfald se na něj překvapeně podíval: "Co třeba?"

"Ještě před několika minutami jsi netušil, že elfové žijí. Nevíš o nich vůbec nic! A taky..." Kaili se zarazil. Málem prozradil draky. Měl by být opatrnější.

"Co a taky?" vyzvídal Harfald. Všiml si, jak Kaili zaváhal.

"Jsou ještě další síly, o kterých nevíš. Ale nemohu ti to prozradit," vzdychl Kaili.

"Já myslel, že si věříme," ušklíbl se Harfald.

"To ano. Ale..." Kaili horečně vymýšlel nějakou výmluvu, když dostal výborný nápad. "Váže mě přísaha mlčenlivosti. I kdybych chtěl, nemohu ti o tom říct víc. Přísaha mi brání, abych komukoliv tajemství sdělil."

"Aha," zklamaně si povzdechl Harfald. "Tak to promiň."

Kaili se trochu pousmál: "Nic se nestalo. A teď povídej ty."

"Budu. Ovšem ještě mi řekni, kam vlastně jdeš."

Otázka zůstala skoro hmatatelně viset ve vzduchu. Kaili nikdy nezažil takový vnitřní boj. Chtěl být k příteli upřímný. Chtěl mu to povědět a zároveň se svěřit. Ale nemohl. Znamenalo by to zradu. Apoň elfové by to tak vnímali. Ale ty už stejně zradil. Prozradil je Harfaldovi. Takže teď už je to vlastně jedno. Podíval se na Harfalda:

"Dobře. Povím ti to. Žádná přísaha mě neváže. Promiň. Myslel jsem, že ti to nemůžu říct, ale mýlil jsem se. Ono je to složité. Asi se na mě budou zlobit. No, zlobit je sabé slovo. A navíc..."

"Nech toho," ušklíbl se Harfald. "Radši si rozmysli, jestli mi chceš věřit, protože mě fakt nebaví, když mi jednou lžeš a podruhý mluvíš pravdu."

"Promiň. Omlouvám se. Já..." Kaili už to nevydržel a sklonil hlavu. Strašně se styděl, ale to nebyl ten pravý důvod, proč mu náhle začaly slzet oči. Předchozí vyprávění v něm vyvolalo bolestné vzpomínky na elfy, na Ogmia a taky na Brighid. Cítit rozpolcenost z toho, co se chystal udělat. Netušil, zda draky najde a zda ho přijmou. Potřeboval si promluvit, ale až dosud si odmítal připustit, že by to skutečně někomu mohl říct.

Harfald byl dokonale zaskočený. "Hele, já jsem se tě nechtěl nijak dotknout."

"To je v pohodě," zamumlal Kaili, ale hlavu nezvedl. "Chápu tě. Řeknu, kam jdu, ale slib mi, že i to zůstane naprostým tajemstvím. A taky mi slib, že... no, že nezačneš panikařit."

"Panikařit? Proč bych měl..."

"Protože já se chystám najít draky, Harfalde. Draky."

"COŽE?" Harfald vytřeštil oči.

Kaili se ušklíbl: "Já tě varoval. Ale máš, cos chtěl."

"Ty si ze mě děláš srandu!" obvinil ho Harfald.

"Jasně. Úplně praskám smíchy. Naletěls mi," řekl Kaili a ironie z něj při tom doslova sršela.

"Myslel jsem, že už mě nic nepřekvapí, ale draci?" kroutil hlavou Harfald.

"Musím je najít," vysvětloval Kaili. "Vím, že tam najdu odpovědi na mnoho svých otázek. Dozvím se, kdo ve skutečnosti jsem. Kdo byli mí rodiče..."

"Vždyť tě zabijou, než se k nim přiblížíš," kroutil hlavou Harfald. "Jsi blázen!"

"Nejsem. Draci nejsou zlí."

"A na tos přišel kde? Všechny příběhy o nich mluví jako o nepřátelích lidí! A jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu," namítl Harfald.

Kaili se začínal zlobit. Zvedl hlavu a podíval se na přítele. "Vždyť jsou to povídačky. Nikdo ze Sedmiměstí draka v životě neviděl. Nevíte o nich nic!"

"A ty snad jo?!"

"Ne. Ale draci nikdy nikomu z lidí neublížili. A ty jsi proti nim prostě jen zaujatý!"

"A ty jim straníš. Takže je to oboustranné."

"Tsss," odfrkl si Kaili. "Nic nechápeš. Věděl jsem, že to tak dopadne. Prostě půjdu za draky, ať už si myslíš cokoliv. Jsem rád, že jsi mě doprovázel, ale zvládnu to i bez tebe."

"Ale no tak! Řekl jsem, že nevěřím drakům, ne tobě!" bránil se Harfald dotčeně. "Půjdu s tebou, když myslíš, že z toho vyvázneš živý."

Kaili překvapeně vydechl: "To jako fakt?"

"Jo. A jdi už spát. Zejtra musíme prokačovat dál, za těma tvejma drakama."

"Tak dobrou," zamumlal Kaili a odklidil se stranou, kde se zavrtal do přikrývky.

"Dobrou."

Ještě mě napadlo - 15. DÍL

10. března 2015 v 13:22 | Nefi |  Kailiho putování
Druhého dne ráno vyrazili z hostince. Vydali se nejkratší cestou k lesu. Včerejší rozepře byla zapomenuta. Harfald se smířil s tím, že Kaili zůstane i nadále záhadný a že se s ním brzy bude muset rozloučit. Přestal se vyptávat a choval se stejně jako zpočátku. Kailimu se ohromně ulevilo. Mrzelo ho, že musí mlčet. Ale neměl na vybranou.

Včera večer se ukázalo, že se Harfald nemýlil. Děti se opravdu seběhly do hostince a prosebnými pohledy se dožadovaly příběhu. Kaili jim k jejich velké radosti vyhověl a pověděl jim příběh o vznešené elfské princezně, která důvěřivě uvěřila mladému čarodějovi svěřila mu do úschovy svou moc. Jenže čaroděj ji zneužil a z elfky se stala obyčejná dívka. A tak podel příběhu vznikli lidé. Děti byly příběhem zcela uchvácené a nebýt toho, že si je matky odvedly domů, by nejspíše škemraly ještě o další příběhy.

Kailimu při té vzpomínce bezděčně zacukaly koutky. I on býval jako dítě takhle zvědavý. A vlastně jsem doteď, uvědomil si. Ono se toho zas tak moc nezměnilo. Sám sobě se usmál.

Náhle ho něco vyrušilo z myšlenek. V křoví vedle cesty zlověstně zapraskala větvička. Kaili instinktivně sáhl po rukojeti meče a ostražitě se rozhlížel kolem sebe. Harfald se jeho chování zamračil, on sám si ničeho nevšiml. Než se však stačil zeptat, co to Kaili vyvádí, křikl na něj Kaili varovně: "Pozor! Za tebou v křoví!"

Harfald se otočil. Z křoví na něj hleděly dvě žluté, třpytivé oči. Mladík na nic nečekal a tasil meč. Jako na povel se oči pohnuly a z křoví se vynořil podivný tvor. Vzdáleně připomínal obrovského medvěda, ale měl protáhlejší hlavu a zdálo se, že je schopen chodit i po dvou. Jeho srst byla dokonale černá až na úzký šedý pruh na jeho zádech. Oba mladíky však šokovala jeho velikost. Na výšku měl skoro dva a půl metru, když stál na všech čtyřech.

Zvíře zuřivě zavrčelo a vrhlo se na Harfalda. Ten se rozmáchl mečem a sekl ho přes čumák. Zvíře zařvalo a rozzuřeně po něm skočilo. Harfald jen taktak přitáhl otěže svého koně a uhnul, takže zíře tvrdě dopadlo na zem. To už však nelenil Kaili. Přitočil se ke zvířeti a zasadil mu hlubokou ránu do zadní tlapy. Zvíře znovu vydalo hlasitý skřek a s kňučením se trochu stáhlo. Kaili toho využil a zuřivě zaútočil. Společně s Harfaldem zasadili zvířeti spoustu ran. Zvíře se však z nějakého důvodu odmítalo vzdát.

V jednu chvíli se Kailimu naskytla úžasná příležitost. Zvíře seklo tlapou po Harfaldovi a odkrylo tak své slabé místo. Mladík k němu přiskočil a než se zvíře stačilo vzpamatovat, bodl ho po přední tlapu. Zvíře se s nářkem zhrotuilo a snažilo se postavit. Dvě zraněné nohy mu to však značně ztěžovaly. Kaili se chystal k poslední ráně, ale cosi ho srazilo k zemi. Harfald vykřikl a vrhl se Kailimu na pomoc. Ukázalo se, že zvíře nebylo samo.

Na scéně se teď objevila další šelma. Byla ještě mohutnější, než ta první a kromě šedého pruhu na zádech měla ještě bílou skvrnu mezi očima. Vypadalo to na samce.

Kaili se vyděšeně odkulil stranou právě včas, aby uhnul smrtícím čelistem. Naštěstí zvíře zaměstnal Harfald, a tak se mohl spěšně zvednout. Na dlouho si však nedpočal. První zvíře, nejspíš samcova družka, se vzchopila a znovu zaútočila. Zjevně jí partner dodal odvahu.

Oba mladíci tušili, že se musejí dostat k břichu zvířat, aby je doopravdy zabili. Kailimu se poštěstilo. Bolestivě samici sekl přes čumák, na němž už měla ránu od Harfalda. Samice se vzepjala na zadní a chtěla zařvat. Místo toho však jen překvapeně zakňučela a skácela se k zemi s Kailiho mečem přímo v srdci. Mladík si zadýchaně odplivl a vytrhl meč z těla zvířete, až se jeho horká krev vyvalila ven.

"Pozor!" uslyšel najednou Harfaldův hlas. Prudce se otočil, ale bylo pozdě. Rozzuřený samec, zaskočený smrtí své družky, po něm skočil a odhodil ho o pár metrů dál. Meč Kailimu vyletěl z ruky a skočil příliš daleko od něj. Mladík se zoufale snažil něco udělat, ale netvor roztáhl čelisti a prudce se mu zakousl do boku.

Ještě nikdy Kaili nezažil takovou bolest. Projela celým jeho tělem a ustálila se v pravém boku. Kaili chtěl křičet, ale po dopadu si nejspíš vyrazil dech. Místo křiku jen celý zbledl a zpotil se studeným potem.

"Ne!" uslyšel Harfaldův výkřik a viděl, jak se jeho přítel zoufale vrhl na zvíře. To zjevně nečekalo takový prudký útok, a než se vzpamatovalo, utržilo několik pořádných ran do boku. Ve zlosti pak udělalo stejnou chybu, jako jeho družka. Vzepjalo se na zadní a Harfald ho bez obtíží usmrtil. Na nic potom nečekal a rozběhl se ke Kailimu.

"Zatraceně!" ulevil si, když spatřil přítelovy rány. Nevypadalo to dobře. Zuby zvířete mu způsobily čtyři hluboké rány, z nichž se valilo příliš mnoho krve. Harfald věděl, že musí krvácení co nejrychleji zastavit. Omluvně se na Kailiho podíval: "Promiň. Bude to bolet, ale nemám jinou možnost." Kaili na něj zmateně pohlédl. Nemyslel si, že by to mohlo bolet víc než teď, ale tušil, že tohle nemůže přežít. Krvácel příliš silně a nic nedokáže krev zastavit.

Harfald od Kailiho trochu ustoupil, vzpažil ruce a vzápětí ke Kailiho zděšení jeho ruce vzplály zeleným plamenem. Potom Harfald otevřel oči a poklekl zpět ke Kailimu. Ten na něj jen zděšeně zíral.

"Prosím. Zkus pro změnu věřit ty mně," řekl tiše a Kaili sotva znatelně kývl. Cítil, že ho opouštějí síly.

Zelený plamen okolo Harfaldových rukou se rozhořel silnějí a Harfald je s provinilým výrazem ve tváři přitiskl na Kailiho bok. Mladík zařval. Sžírala ho bolest ještě mnohem silnější než předtím. Svíjel se a snažil ze sebe shodit Harfaldovy ruce. Harfald je však pevně tiskl na Kailiho bok, dokud bolest nezačala ustupovat, až nakonec odezněla úlně. Kaili si slzami v očích tiskl bok a bezděčně se schoulil do klubíčka. Prudce se nadechoval a snažil se vstřebat, co se právě stalo.

"Co to, k čertu, bylo?"" zamumlal, když se trochu vzpamatoval. Po ranách na boku mu zbyly jen čtyři ohavné jizvy, nic víc.

"Omlouvám se za tu bolest, ale jinak to neumím," pokrčil rameny Harfald.

"Jak jsi to udělal?"

"Umím to odmalička. Proto mě otec tak nesnášel. Myslel si, že jsem mohl matku vyléčit. Dnes bych to možná zvládl, ale tehdy jsem na to neměl dost sil," vysvětlil Harfald.

"Co je to za sílu? Co všechno s ní dokážeš? A proč jsi mi to neřekl? " chrlil na něj Kaili jednu otázku za druhou.

"Taky ke mně nejsi zrovna upřímný," ušklíbl se Harfald. "Proč bych se měl svěřovat na potkání?"

Kailiho ta slova zamrzela. Chvíli mlčky váhal, ale nakonec řekl: "Tak dobře. Promiň. Vděčím ti za život. Myslím, že už ti můžu věřit."

"Že ti to trvalo," zasmál se uvolněně Harfald. "Zůstaň ležet, potřebuješ se zotavit i přes mou léčbu. Dneska zůstaneme tady."

"Díky," zamumlal Kaili. Harfald vytáhl svou i Kailiho přikrývku. Jednu položil na zem a druhou podal Kailimu. Ten se pomalu přesunul na přikrývku na zemi, vděčně se zakryl a bolestně vydechl.

"A ještě mě napadlo, že ti asi dlužím omluvu za několik lží," obrátil se k němu Harfald. Kaili už však unaveně zavřel víčka. Zranění mu ubralo sílu a ani Harfald nedokázal vymazat následky prožitého šoku. Mladík se potřeboval vyspat, a protože si to uvědomoval, spánku se nebránil, takže Harfaldova poslední slova už neslyšel.

Nestyďte se za pocity...

9. března 2015 v 22:03 | Nefi |  Tvorba
Jde o další experiment našeho češtináře a podle mě je to skvělý námět na tvorbu článku. Měli jsme se pokusit napsat krátký text, který by co nejrealističtěji popsal dané emoce, a to strach, existenční úzkost a nečekanou radost. Mohli jsme však použít jen jediné sloveso, a to pouze v první větě. Přiznávám, že to pro mne byla zajímavá výzva, a zajímá mne, co si o tom myslíte vy. Komentáře jsou jen a jen vítány.
_____________________________________________________________________________________

Strach

Jsem sám v podivné noční tmě. Nepřirozené ticho všude kolem a v něm jen tlukot mého bušícího srdce. Přivřená víčka a třesoucí se ruce zaťaté v pěst, připraven na cokoliv, jen ne na tiché pomalé kroky stále blíž a blíž: Krok, sun, krok, sun, krok... a ticho. Hrozivé hrobové ticho přerušené táhlým odporným hvizdem, snad ani ne lidským.

"Co teď?"

"Už nic." Poslední slova pro můj sluch.


Existenční úzkost

Už ani necítím strach. Povolující lano. Hrozná věc. Nezvratný blížící se pád z hrozivé výšky a dole jistá smrt. Bez naděje, bez pomoci, docela sám. Zrachlený dech a zpocené ruce urychlující zoufalé čekání. Čekání na smrt. Bušící srdce, pohled do dálky a potom dolů - to vše teď naposled.

Za chvíli už jen let. Volný a nespoutaný, se smutným koncem, bez šance. Neměnný osud ve hvězdách - nepřepsatelný a nevyhnutelný. Záchrana nikde.

"Pomoc!" Zoufalé slovo beze smyslu. Bez naděje, bez pomoci, docela sám.

Praskající lano. Už jen několik chvil do konce. Úzkostí se svírající hrdlo bez jediného hlesu. Vzdávající se, beznadějný pohled. Konečně let! Avšak krátký a s tvrdým dopadem.


Nečekaná radost

Něco takového se těžko popisuje. Veselý, trochu nevěřícný smích a nespoutané slzy štěstí. Konec úzkosti a obav. Volnost vnímaná každou buňkou jejího těla. Melodie ze šťastných tónů - nespoutaná a divoká. Touha k jejímu podlehnutí. Splynutí s ní, odložení zábran a stálý radostný úsměv, nyní trochu nepřítomný.

Po letech konečně dobrá zpráva. Návrat dávno ztracené naděje. Návrat radosti. Nečekané, ale zato v plné síle. Trochu bláznivé, ale no a co? Naprostá lhostejnost k názorům ostatních. Jen euforie a štěstí.

Příčina náhlého veselí? Sled neočekávaných událostí. Dobré zprávy střídající ty špatné. Neuvěřitelné. Skoro zázrak. Naprosto jedinečný případ. Dar od hvězd? Možná. Spíš pouhé štěstí. V uvozovkách pouhé. Přinášející něco dosud nepoznaného - vděčnost. Díky něčemu neznámému. Díky za tento malý zázrak. Za můj život. Za uzdravení. Za navrácení jediné lidské jistoty - naděje.

Jak se asi cítí višeň v rumu?

9. března 2015 v 19:44 | Nefi |  Tvorba
Tenhle článek je taková malá blbost, které jsem nedokázala odolat a musela jsem ji zveřejnit. V češtině jsme psali tzv. antropomorfizovaný popis. To znamená, že se vcítíte do dané věci a potom ji popisujete tak, jako byste vy byli tou věcí. Je to prosté, ale poměrně vtipné, když si vyberete zvláštní věc. Já jsem dostala za úkol popsat višeň v rumu. Jak moc se mi to zdařilo, posuďte sami. Usmívající se
______________________________________________________________________

Jsem... višeň v rumu, těší mě. Omlouvám se, ale jsem neustále tak trochu "pod vlivem". Co jiného mi zbývá, když celé dlouhé dny plavu v tom zatraceném lepkavém rumu? Jeho vůně už mi pěkně leze na nervy a popravdě, je v něm děsná nuda.

Nenávidím rum. Nemůžu se dočkat, až se dostanu ven. Potom se konečně zbavím nejasné, zamlžené mysli a podívám se na svět jinýma očima. Vím, že potom už se nebudu chtít vrátit.

Zasněně vzpomínám na své mládí, kdy jsem šťastně rostla na vysoké větvi a rozhlížela se po kraji. Pak mě však cosi strhlo z mého milovaného domova a neurvale mne to hodilo kamsi do košíku mezi mé nebohé sestry. A nakonec jsem skončila tady - v odporném, protivném a smrdutém rumu. Chci ven! A hlavně se sem nechci už nikdy vrátit!

A hele! Něco mne vytahuje! Asi se mi splní sen. Nemohu tomu uvěřit. Ocitám se na světle a překvapeně zjišťuji, že svět venku dalece přesahuje moje představy. Ovšem moc času na prohlídku nedostávám. Ta věc, co mne vytáhla z rumu, mne šoupla kamsi do tmy.

Sbohem světe. Sbohem rume. Tak ráda bych se k tobě zase vrátila...

Hrneček

7. března 2015 v 17:29 | Nefi |  Tvorba
Věřili byste, že mytí nádobí může být inspirací? Já až do dneška ne. Ale je to tak. Ve chvíli, kdy jsem znuděně oplachovala mamčin oblíbený starý cibulák, se mi v hlavě pomaličku začal rodit horor. Nikdy v životě jsem nepsala žádné hororové povídky ani nic podobného. Můj příběh vlastně není zas tak moc děsivý. Ale asi se odteď budu dívat na hrnečky trochu jinak...
_____________________________________________________________________________

"Dědo, můžu se podívat na ten hrneček, co stojí na poličce?" zeptal jsem se zvědavě. Dědeček zaraženě pohlédl směrem, kterým jsem ukazoval. Na polici stál starý omlácený cibulák s modrým vzorem a s čistě bílou pokličkou. Byl na něm malý chlapec, který si hrál s vojáčky na podlaze. O kousíček dál byl chlapec o něco větší, s aktovkou na zádech. Dál byl tentýž chlapec vyobrazen, jak se líbá s rozesmátou dívkou. A takhle to pokračovalo až ke starci s dýmkou, který seděl v křesle a vypadal zrovna jako dědeček.

"Nemohl," zavrtěl dědeček rázně hlavou. "Ten hrneček je starý. Moc starý. Určitě bys ho rozbil."

"Já budu opatrný!" sliboval jsem, ale dědeček stál na svém, a tak jsem se smířil s tím, že si hrneček nikdy pořádně neprohlédnu. Jeho zadní strana neustále zůstávala otočená ke stínu zdi. Tušil jsem, že za obrázkem starce je ještě jedna kresba, ale mohl jsem jen hádat, co je na ní.

Uběhlo několik měsíců a dědeček dostal zápal plic. Odvezli ho do nemocnice a maminka se mi opatrně snažila říci, že to s ním nevypadá dobře. Plakal jsem a nevěděl jsem, co dělat. Pak jsem si však vzpomněl na hrneček. Dostal jsem jedinečnou příležitost si ho prohlédnout. Svědomí mne sice nabádalo, že je to špatné, ale proč bych ho měl poslouchat? Svou šanci nepromarním...

Tajně jsem si "půjčil" klíč od dědečkova bytu z máminy kapsy a vydal jsem se k dědečkovi. Bylo krásně, ale málem bych si toho ani nevšiml, jak jsem byl nedočkavý. Bavilo mě dělat něco zakázaného. Když jsem odemkl a otevřel dveře bytu, spěchal jsem k poličce. Hrneček tam samozřejmě stál, celý zaprášený a netknutý, jako vždycky.

S bušícím srdcem jsem se pro něj natáhl a sevřel jeho ouško mezi prsty. Opatrně jsem ho otočil a poprvé v životě jsem pohlédl na zadní stranu. Pocítil jsem zklamání. Zadní strana byla prádná. Nebylo tam nakresleno vůbec nic. Zamračil jsem se a jen tak bezmyšlenkovitě jsem odklopil pokličku, abych nahlédl dovnitř.

Na chvilku mě oslnilo světlo, asi odraz slunce od auta, co projíždělo někde venku. A pak jsem si uvědomil, že sedím v křesle. Bezděčně jsem se podíval na polici a uviděl jsem hrneček, jak tam stojí. Zamračil jsem se. Ještě před vteřinou jsem ho přece držel v ruce! Jak to, že je teď tam?

Chtěl jsem vstát, ale louplo mi v zádech a klesl jsem zpět do křesla. Co se to, do háje, děje? Vtom někdo zaklepal na dveře. Lekl jsem se. Neměl jsem tady sám co pohledávat. Ale co, nějakou výmluvu už najdu. Třeba, že jsem šel dědečkovi pro pyžamo, nebo tak něco.

Už jsem se chystal jít otevřít dveře, ale návštěvník mě předběhl. Do kuchyně vešel malý blonďatý chlapec a vrhl se mi na klín. "Dědečku!" smál se. "Hrozně jsem se na tebe těšil!"

Zalapal jsem po dechu a podíval jsem se sám na sebe. Na jednou mi všechno došlo a udělalo se mi zle. Podíval jsem se po chlapci, jenž mi spokojeně seděl na klíně, a byl jsem pevně odhodlaný ho uchránit od chyby, jakou jsem udělal já. Jakou udělal i můj děda. Podívali jsme se. Teprve nyní jsem pochopil prázdné místo na odvrácené straně hrnečku a nikdy víc už jsem se na ně nepodíval, jaký jsem dostal strach.

Ne, že by se v hrnečku skrýval nějaký netvor, to ne. Byl to... čas.

Vyber si - 14. DÍL

1. března 2015 v 21:10 | Nefi |  Kailiho putování
Cesta s Harfaldem utíkala Kailimu mnohem rychleji. Harfald na něj nevydržel být dlouho naštvaný. Za chvilku zapomněl, že se zlobil, a už se oba bavili, jako by se nic nestalo.

Jakmile se však začal blížit les, Kaili byl čím dál nervóznější. Nemohl vzít Harfalda k drakům. Ogmius přece říkal, že by draci zabili i jeho, kdyby se nenaučil všechny ty důležité věci, natož pak Harfalda. Ne, bude se s ním muset rozloučit. Ale jak to udělat, aniž by vzbudil podezření? Už tak vzbudil svým mlčením o sobě v Harfaldovi zvědavost. Nemohl si dovolit žádné další "záhadnosti".

"Je tu někde poblíž cesta? Nejlíp k nějaké vesnici. Potřeboval bych si doplnit zásoby a taky svému koně nechat spravit podkovu," nenápadně se vyptával. Harfald se zamyslel.

"Ano, asi hodinu cesty na severovýchod je malá vesnice, ale tam nemají kováře. O něco dál, asi tak dvě hodiny cesty směrem na jih je poměrně velká osada. Jmenuje se Lesná. Je tam kovář a taky hostinec. Můžeme tam přespat."

"Dobře," přikývl Kaili. "Veď mě."

Harfald změnil směr a po hodině se dostali na prašnou cestu. Pokračovali dál na jih, přičemž Kaili pokramu pozoroval les, který se nenápadně, ale jistě blížil.

Lesná byla půvabná vesnička. Bylo tu docela živo, protože byl moc pěkný den. Před jednou z chalup postával skupinka žen a vesele se bavila. Po Kailim a Harfaldovi se ženy jen letmo podívaly a pokračovaly v hovoru. Cizinci je očividně nijak nevzrušovali. Zato děti, které vyběhli zpoza rohu se zarazily a zvědavě si je prohlížely. Kaili se na ně usmál a zamával jim. Děti si začaly vzrušeně šeptat a nesměle zamávaly také.

Harfald se pousmál: "Dospělí si nás všímat nebudou, ale pro děcka z vesnice je vždycky zážitkek, když přijede někdo cizí. Zavání to pro ně večerními příběhy v hostinci. Asi jim budeme muset taky nějaký vyprávět."

"To nebude problém," opověděl zamyšleně Kaili. "Znám příběhy. Spoustu příběhů."

"Vážně?" dobíral si ho Harfald.

"Jdi do háje!" odsekl pobaveně Kaili. "Odmítám ti cokoliv vysvětlovat a takhle to ze mě taky nedostaneš."

Harfald se trochu zklamaně stáhl a zbytek cesty k hostinci mlčel. Zůstalo tedy na Kailim, aby obstaral pokoje, nechal ustájit koně a našel kováře, který se podívá na Riona. Když konečně vyřídil všechno, co potřeboval, a ještě navíc sehnal nějaké zásoby jídla, aby cestou nehladověl, vrátil se unaveně do hostince. Svého přítele spatřil sedět zasmušile u výčepu. Přisedl si k němu a nechal si přinést vodu a něco k jídlu. Na víno chuť neměl a žádný jiný alkohol nikdy neochutnal.

"Co se děje?" zeptal se po chvíli. Harfald byl podivně zamlklý a neobtěžoval se na něj ani pohlédnout.

"Chceš zmizet, že jo?" vypálil náhle Harfald. "Máš v plánu v noci utéct."

"Ale co to povídáš, já přece..."

"Aspoň mi nelži. Jestli se mnou už dál nechceš, můžeš mi to říct na rovinu," obořil se na něj Harfald a upřeně se mu podíval do očí. Kaili uhnul pohledem.

"Promiň," řekl po chvíli. "Měl jsem ti věřit. Věc se má takhle: Můžeš mě doprovázet až k okraji lesa pod horami. Ale dál ne. Tam se rozloučíme. Na tom trvám."

"Proč?" zeptal se prostě Harfald, ale Kaili zamítavě zavrtěl hlavou: "Vyber si. Buď mi budeš věřit a přestaneš se vyptávat, nebo se raději rozejdeme už teď."

Harfald si pozdechl. "Dobře. Už mlčím. A opovaž se v noci zmizet."

"Nezmizím," pousmál se Kaili. "Slibuju."