"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Únor 2015

Co bych řekl, ale nemůžu - 13. DÍL

21. února 2015 v 21:32 | Nefi |  Kailiho putování
K večeru Kaili navrhl Harfaldovi svůj původní plán. Harfald rád souhlasil a nabídl se, že uloví něco k jídlu. Kaili odevzdaně souhlasil a začal shánět aspoň trochu suché dřevo na oheň. Harfald odstrojil svého koně, aby mu trochu ulevil, vytáhl z batohu na zádech krátký lovecký luk, napjal tětivu a s toulcem plným šípů odešel na lov.

Když sehnal dostatek dřeva, Kaili taktéž odstrojil Riona a uvázal oba koně tak, aby se mohli podle libosti pást. Poté nachystal ohniště a tiše si při tom pobrukoval starou elfskou melodii. V půlce ho však přerušil návrat Harfalda s ulovenou kořistí. Mladík přinesl pořádného králíka a pustil se mlčky do jeho vykuchání. Kaili uznale přikývl a pokračoval v pobrukování.

"Co je to za písničku?" zeptal se po chvilce Harfald. "Mám pocit, že ji odněkud znám."

"To sotva," pousmál se Kaili. "Znám ji... od svých rodičů." Přes tvář mu přeběhl nenápadný stín, který Harfald naštěstí vůbec nepostřehl. Pravdou však bylo, že mohl elfy považovat za svou rodinu. To oni ho vychovali.

"Máš rodinu?" opatrně se zeptal Harfald.

"Dá se to tak říct," přikývl. "Nejou to mí skuteční příbuzní, ale vyrostl jsem u nich a mám je rád."

"Máš štěstí," vzdychl Harfald. "Já jsem o matku přišel v pěti letech. Zemřela na zimní horečku, která se tehdy zle prohnala tímhle krajem. A otec..." Harfald se na chvilku odmlčel. "Bil mě. Vždycky jsem věděl, že mě nemá rád. Matčinu smrt dával za vinu mně, a tak mě vyhodil z domu. Ve vesnici jsem pomoc nenašel. Na naši rodinu se všichni dívali skrz prsty. Kdo by si k sobě dobrovolně vzal děcko Starého tyrana, jak otci říkají."

"Co jsi udělal?" zeptal se zaujatě Kaili. Nedokázal si představit, jak by řešil takovou situaci.

Harfald se smutně usmál: "Měl jsem štěstí. Několik nocí jsem přespal v polorozpadlém seníku, kde jsem pak potkal nějakého muže. Nikdy jsem se nedozvěděl jeho jméno. Říkal jsem mu prostě strýčku. Vzal mě k sobě a cestoval se mnou po východní části Sedmiměstí. Navštívili jsme město Delmarnon, o kterém jsem do té doby věděl jen to, že leží na severu, a taky Origanon. Nikdy jsem předtím nebyl tak daleko. Bylo to skvělé. Ale pak strýček onemocněl a umřel. Zůstal jsem sám mezi cizími. A tak jsem se vrátil, ale vesnicím se vyhýbám, protože jejich obyvatelé se vyhíbají mně."

Kaili mlčel. Bylo mu Harfalda líto, ale neuměl ho povzbudit a vypadalo to, že o to mladík ani nestojí. Kaili si bezděčně vybavil, jak se snažil zapojit mezi elfské děti. Přijaly ho, ale postupně si s nimi přestal rozumět. On narozdíl od nich rychle stárl. Elfové mohli žít stovky let, takže postupně mezi elfy zůstal sám. Nechovali se k němu špatně, ale Kaili jasně cítil, že mezi ně nepatří.

"A co ty? Odkud vůbec jsi?" zeptal se Harfald, ale Kaili zavrtěl hlavou.

"Promiň. Rád bych ti to řekl, ale nemůžu. Mám svoje důvody," omlouval se.

"Jsi takový tajnůstkář! Já bych to přece nikomu neprozradil. Stejně se mnou nikdo nemluví," ohradil se Harfald. Kaili byl v pokušení s ním souhlasit a říct mu o sobě víc, ale vzpomněl si na Ogmiovo varování: "Tam venku se tě budou vyptávat odkud a kým jsi. Neříkej jim pravdu za žádnou cenu. Elfové i draci dělali hodně pro to, aby se na ně v Sedmiměstí zapomnělo. Špatně by ses elfům odvděčil za výchovu, kdybys je prozradil."

"Nepovím ti o sobě nic a už se mě prosím nevyptávej," zarazil přítele a povzdechl si. "Je to složitější, než si vůbec dokážeš představit. Moje minulost je jen mou minulostí."

"Tak jo, vzávám to," zamumlal Harfald a napůl uraženě se otočil zády ke Kailimu. Ten vzdychl, přiložil na oheň a nechal svá víčka, aby pomalu klesla s nadějí, že Harfald přijde k rozumu a nebude se na něj zlobit dlouho.

Tajemná osoba - 12. DÍL

19. února 2015 v 21:45 | Nefi |  Kailiho putování
Od setkání s Brighid uplynulo již několik dní. Kaili se jejím počinem hodně zabýval. Snažil se přijít na to, co k tomu mladou dívku vedlo. Ani si kvůli tomu pořádně nevšiml, jak moc se krajina změnila. Svěží zvlněné pastviny před řekou nahradily rovinaté sušší louky a na obzoru se objevily rozlehlé jehličnaté lesy, které naznačovaly blížící se úpatí hor.

Kaili si bezděčně přejel rukou přes kapsu, v níž se skrýval přetržený přívěsek patřící Brighid. Dospěl k závěru, že by na ni měl přestat myslet, ale rozhodl se, že pokud se ještě někdy uvidí, nechá pro ni šperk opravit. Koneckonců, to on ji o něj připravil.

K večeru se rozjasnila obloha a konečně přestalo vytrvale mrholit. Kaili se zaradoval nad představou schnoucího oblečení. Navíc by si snad po dlouhé době mohl zapálit oheň. To znělo jako příjemné zpestření večerního utáboření.

"Nezačne-li zase pršet, zastavím o něco dřív a zkusím něco ulovit," zamumlal si pro sebe spokojeně. Z plánování ho však vyrušil klapot kopyt. Když se rozhlédl kolem sebe, uviděl, že se k němu zepředu cvalem blíží jezdec na koni. Světlý dlouhý plášť za ním vlál, jak uháněl.

"Doufám, že o mě nebude mít zájem. Na to, že jsem měl jet sám, je tu doslova přelidněno," brblal si tiše Kaili. Ale jinak byl velmi ostražitý. Neměl rád cizí lidi. Věděl, že cizinci bývají zvědaví. Na druhou stranu, tady byl cizincem on sám.

Jezdec se blížil. Brzy Kaili rozeznal, že jde o mladíka jen o málo starší než on. Měl na sobě jakousi koženou zbroj a u opasku mu visel meč. Kaili se zamračil. Tohle rozhodně není žádný bezbranný pocestný, myslel si, chytil opratě jen levou rukou a pravou položil podél boku tak, aby mohl rychle tasit meč.

Jakmile byl jezdec pár metrů od Kailiho, zvolnil a pomalu dovedl koně až k němu.

"Zdravím," zahlaholil vesele. "Kam máš namířeno?"

"Kdo se ptá, moc se dozví," odsekl opatrně Kaili a cizí mladík se zasmál.

"Dobře, nebudu se vyptávat. Ale smím-li, doprovodím tě."

"Nepotřebuju průvodce," odpověděl napůl zlostně Kaili. "Cestuji sám, a tak to i zůstane."

"Jen se nedělej. Znám tenhle cíp Sedmiměstí jako málokdo," chlubil se mladík.

"To možná ano," začala Kailimu docházet trpělivost, "ale já tvé služby nepotřebuju. Děkuji, těšilo mě a nashledanou."

"Eh, no tak jo," uklidnil se mladík. "Jsem Harfald. Přes zimu bydlím v osadě Horské Pláně nedaleko odtud, ale jak opadne sníh, vracím se sem, do divočiny. Mám to tu rád. Ale popravdě, chybí mi společník. Stačí?"

"Co stačí?" nechápal Kaili.

"Zajímalo tě, co jsem zač."

"Jak to...?"

Mladík se rozesmál. "Tváříš se tak, že by to poznal i slepý."

Kaili na to jen pokrčil rameny. Nezdálo se, že by byl mladík nebezpečný. A Kailiho v duchu celkem lákala představa společníka, i když si to nechtěl přiznat.

"Dobře, můžeš jet se mnou," řekl po chvíli zamyšleně. Pak prostě dodal: "Jsem Kaili."

Harfald se ukázal jako skvělý společník. Téměř nezavřel pusu a během půl hodiny už si s ním Kaili povídal, jako by se znali odjakživa. Jen se pečlivě vyhýbal svému původu a cíli své cesty. Pokud Harfald na toto téma zabrousil, Kaili vždycky převedl řeč jinam. Po nějaká době to Harfaldovi zřejmě došlo, protože svých vzyvědačskýh pokusů zanechal.

Jakmile byla vyčerpána všechna možná témata hovoru, nastalo na nějakou dobu ticho. Kaili přemýšlel, na co zavést řeč, a Harfald ho pokradmu sledoval. Zajímalo by ho, co je "ten kluk" zač. Nevypadá zrovna jako místní. I jeho oblečení se liší od toho, které zatím v Sedmiměstí viděl. Nejspíš bude zdaleka, pomyslel si. Ale je docela fajn, i když mi dalo zabrat, než jsem ho rozmluvil. A pořád ještě si dává pozor na to, aby mi o sobě nic neprozradil. Copak asi skrývá?