"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Nepovedená krása

22. ledna 2015 v 8:00 | Nefi |  Tvorba

Tento článek byl zamýšlen jako součást Hřejivé výzvy, které jsem však z časových důvodů musela se špetkou lítosti zanechat. Více informací je možné získat po kliknutí na obrázek.

__________________________________________________


Tento příběh vypráví o svícínku, který jsem si sama vyrobila. Ano, říkám příběh, protože podle mě nezáleží, zda je to povídka, pohádka nebo román. Záleží na tom, o čem vypráví. Příběh se musí vyprávět a musí zaujmout. Nepovažuji za příběh takové knihy, které postrádají vcítění do děje. A bohužel, takových se dnes čte mraky...


Byly jednou jedny ruce. Obyčejné, drobné, nezdobil je žádný prsten ani šperk. Ale ty ruce nechtěly šperky. Toužily tvořit a těšit okolí svou prací. A tak začaly pracovat s hlínou. Nevadilo jim, že hlína vysušuje jejich kůži. Hlína je uklidňovala a uspokojovala jejich touhu.

Ruce byly šikovné. Tu vyrobili hrneček pro babičku, tu mističku pro maminku. Avšak jednoho dne se začaly cítit unavené. Obdarovaly svými výtvory mnoho lidí. Ale mnoho z těch výrobků se jim líbilo a bylo jim zatěžko se s nimi rozloučit. A tak se rozhodly, že pro jednou obdarují sebe.

Pracovaly pečlivě a pod jejich hbitými, drobnými prstíky vznikal svícínek. Měla to být děravá polokoule s otvorem nahoře, kterým by se dovnitř vkládala svíčka. Ruce si představovaly, jak bude plamínek svíčky skrz otvory ve svícínku vrhat na stěny světélka. Nemohly se dočkat, až výtvor dokončí. Ale práce se jim nedařila...

Hlína byla příliš měkká a svícínek se hroutil. Tu byla stěna tlustá, tu tenká. Ale svícínek už měl svou duši. Třebaže nebyl hotov, procitl a sledoval, jak ho ruce tvoří. A čím déle je sledoval, tím více se na ně zlobil. "Proč mě tak kazí?" úpěl. "Mohl jsem být tak krásný!"

Ale ruce se nevzdávaly. Nadále tvořily a upravovaly, dokud jim na pomoc nepřišly jiné, zkušenější Ruce. Ty Ruce poslaly unavené ruce spát a sami se pustily do úprav. A svícínek pod jejich dotykem pookříval, až nakonec prohlásil: "Děkuji vám, krásné Ruce. Vaše umění se nedá srovnávat s těmi obyčejnými rukami, které mě začaly tvořit. Nebýt vás, kdo ví, co by ze mě bylo."

"Nebýt nás, neměl bys duši," řekly vlídně Ruce. "Sám bys ji zničil svou sebelítostí."

"Ale měl bych na ni právo!" oponoval svícínek.

"Nelituj sebe, ale jiné. Tvým úkolem je svítit. I když budeš ošklivý, lidi více potěší tvé světlo, které jim ve tmě nabídneš," poznamenaly Ruce.

"Ale kde vezmu světlo?" naříkal svícínek.

"Odpustíš-li rukám, které tě s dobrým úmyslem začaly tvořit a nedokonaly své dílo, ony ti světlo dají."

Svícínek se zaradoval. "Dobrá. Poslechnu vás a odpustím jim."

Když se ruce vrátily, aby zjistily, jak vypadá jejich výtvor po vypálení v peci, překvapeně zjistily, že vypadá mnohem lépe, než původně zamýšlely. Nebyla to polokoule, ale spíše jakási mistička. Okraj měla zvlněný, takže zanikla různá tloušťka stěn. Ale na svícínk se změnilo ještě něco jiného - byl radostný. Ruce se ho radostně chopily a dodaly mu barevný nádech do hněda. A třebaže se ani barvení rukám moc nepovedlo, svícínek se nezlobil.

Po druhém vypálení ruce ukázaly svůj výtvor přátelům. Mnoho zkušených prohlásilo, že takovýto svícínek by se klidně mohl prodávat. A pak, pak si jej ruce šťastně odnesly domů, vložily do něj svíčku a zápálily ji.

Záře se rozlila po stěnách svícínku a skrz kruhové otvory pronikla ven. Ruce byly nadšené. Nakonec se jim podařilo vytvořit to, co chtěly. A s radostí děkovaly zkušenějším Rukám, že je dovedly k takové kráse...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama