"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Leden 2015

Bezbarvé snění

27. ledna 2015 v 19:16 | Nefi |  Tvorba

Tento článek byl zamýšlen jako součást Hřejivé výzvy, které jsem však z časových důvodů musela se špetkou lítosti zanechat. Více informací je možné získat po kliknutí na obrázek.

__________________________________________________

Dnes jsem vytvořila básničku. Podle zadání Hřejivé výzvy se v ní měla vyskytovat slova modrá, nedůvěra, polovina a brnknout. Snažila jsem se, aby byla trochu na úrovni, ale tak nějak nevím, jestli se mi to povedlo. V básničkách se nevyznám. Ale raději posuďte sami...

Bezbarvé snění

Sním
Šero přikrývá mi víčka
Svět dosud znám
jen přes barevná sklíčka
Však jakým se bez nich zdá?

Stesk
Všude tma a bědování
Bez barev hnusný svět,
kde chybí radování
Chci uniknout zpět!

Zpět
do barevného ráje
Bez nedůvěry spát
Když teskná hudba hraje,
toužím ohňem vzplát

Stát,
kde jen polovina bytí,
musím strachu vstříc
Spřádám lano z nití
a hledám k rubu líc

Cink!
Náhle volná jsem
Jen brknout tónů pár,
když přijde jasný den,
a svět můj pookřál

Sním
ale barvy zůstávají
Zlatá, modrá, bílá
všechny u srdce mne hřejí
jako spalující síla

Dnes
už nezapomínám,
čím barvy pro mě jsou
Své sny dobře hlídám,
když do šera mne zvou...

Nepovedená krása

22. ledna 2015 v 8:00 | Nefi |  Tvorba

Tento článek byl zamýšlen jako součást Hřejivé výzvy, které jsem však z časových důvodů musela se špetkou lítosti zanechat. Více informací je možné získat po kliknutí na obrázek.

__________________________________________________


Tento příběh vypráví o svícínku, který jsem si sama vyrobila. Ano, říkám příběh, protože podle mě nezáleží, zda je to povídka, pohádka nebo román. Záleží na tom, o čem vypráví. Příběh se musí vyprávět a musí zaujmout. Nepovažuji za příběh takové knihy, které postrádají vcítění do děje. A bohužel, takových se dnes čte mraky...


Byly jednou jedny ruce. Obyčejné, drobné, nezdobil je žádný prsten ani šperk. Ale ty ruce nechtěly šperky. Toužily tvořit a těšit okolí svou prací. A tak začaly pracovat s hlínou. Nevadilo jim, že hlína vysušuje jejich kůži. Hlína je uklidňovala a uspokojovala jejich touhu.

Ruce byly šikovné. Tu vyrobili hrneček pro babičku, tu mističku pro maminku. Avšak jednoho dne se začaly cítit unavené. Obdarovaly svými výtvory mnoho lidí. Ale mnoho z těch výrobků se jim líbilo a bylo jim zatěžko se s nimi rozloučit. A tak se rozhodly, že pro jednou obdarují sebe.

Pracovaly pečlivě a pod jejich hbitými, drobnými prstíky vznikal svícínek. Měla to být děravá polokoule s otvorem nahoře, kterým by se dovnitř vkládala svíčka. Ruce si představovaly, jak bude plamínek svíčky skrz otvory ve svícínku vrhat na stěny světélka. Nemohly se dočkat, až výtvor dokončí. Ale práce se jim nedařila...

Hlína byla příliš měkká a svícínek se hroutil. Tu byla stěna tlustá, tu tenká. Ale svícínek už měl svou duši. Třebaže nebyl hotov, procitl a sledoval, jak ho ruce tvoří. A čím déle je sledoval, tím více se na ně zlobil. "Proč mě tak kazí?" úpěl. "Mohl jsem být tak krásný!"

Ale ruce se nevzdávaly. Nadále tvořily a upravovaly, dokud jim na pomoc nepřišly jiné, zkušenější Ruce. Ty Ruce poslaly unavené ruce spát a sami se pustily do úprav. A svícínek pod jejich dotykem pookříval, až nakonec prohlásil: "Děkuji vám, krásné Ruce. Vaše umění se nedá srovnávat s těmi obyčejnými rukami, které mě začaly tvořit. Nebýt vás, kdo ví, co by ze mě bylo."

"Nebýt nás, neměl bys duši," řekly vlídně Ruce. "Sám bys ji zničil svou sebelítostí."

"Ale měl bych na ni právo!" oponoval svícínek.

"Nelituj sebe, ale jiné. Tvým úkolem je svítit. I když budeš ošklivý, lidi více potěší tvé světlo, které jim ve tmě nabídneš," poznamenaly Ruce.

"Ale kde vezmu světlo?" naříkal svícínek.

"Odpustíš-li rukám, které tě s dobrým úmyslem začaly tvořit a nedokonaly své dílo, ony ti světlo dají."

Svícínek se zaradoval. "Dobrá. Poslechnu vás a odpustím jim."

Když se ruce vrátily, aby zjistily, jak vypadá jejich výtvor po vypálení v peci, překvapeně zjistily, že vypadá mnohem lépe, než původně zamýšlely. Nebyla to polokoule, ale spíše jakási mistička. Okraj měla zvlněný, takže zanikla různá tloušťka stěn. Ale na svícínk se změnilo ještě něco jiného - byl radostný. Ruce se ho radostně chopily a dodaly mu barevný nádech do hněda. A třebaže se ani barvení rukám moc nepovedlo, svícínek se nezlobil.

Po druhém vypálení ruce ukázaly svůj výtvor přátelům. Mnoho zkušených prohlásilo, že takovýto svícínek by se klidně mohl prodávat. A pak, pak si jej ruce šťastně odnesly domů, vložily do něj svíčku a zápálily ji.

Záře se rozlila po stěnách svícínku a skrz kruhové otvory pronikla ven. Ruce byly nadšené. Nakonec se jim podařilo vytvořit to, co chtěly. A s radostí děkovaly zkušenějším Rukám, že je dovedly k takové kráse...


Andílek

20. ledna 2015 v 8:00 | Nefi |  Všehochuť
Procházela jsem si takhle blog od Kiwi a narazila jsem na obrázek s názvem Světluška. Líbil se mi, všecha čest, Kiwi. Neříkám, že kreslit neumím (protože umět kreslit znamená umět něc nakreslit, ať už to vypadá jakkoliv), ale moje obrázky jsou podle mě nic moc. Znám tolik lidí, co kreslí daleko lépe než já. Ale to mě rozhodně nijak neodrazuje od mých pokusů. Ono totiž nejde o to, jestli vám kreslení jde, ale jestli chcete, aby vám šlo. Jak se říká, když se chce, všechno jde.

Každopádně, výsledkem mé reakce na obrázek od Kiwi je můj obdobný obrázek. Jmenuje se Andílek a kreslila jsem ho v Malování, protože na složitější programy já nejsem (já = antiPC). Podle mého nejlepšího svědomí se mi povedl. Rozumějte, na mé dovednosti.

Vlastně tu ale okecávám jednu jedinou věc - chci se pochlubit. To je moje problematická vlastnost. Ráda se chlubím, ale přes svou introvertní povahu se s tím raději svěřím svému blogu a vám, než lidem ve svém okolí. Takže: Tadáááá! Tady je mé "veledílo".

PS: Nemějte mi za zlé, že se inspiruju. Vím, že se to Kiwi nemůže rovnat.


Místo, které miluju

17. ledna 2015 v 16:34 | Nefi |  Tvorba

Tento článek byl zamýšlen jako součást Hřejivé výzvy, které jsem však z časových důvodů musela se špetkou lítosti zanechat. Více informací je možné získat po kliknutí na obrázek.

__________________________________________________


Snad každý má své místečko, kam si rád zalézá, když ho "ostatní nemají rádi". Každý má taky svůj pokojík, kde odpočívá, přemýšlí,... Ale ne všichni lidé mají doopravdy oblíbené místo někde v přírodě, kam se rádi vracejí. Já můžu s hrdostí říct, že mám tahle místečka hned dvě a že nejsem s to se rozhodnout, které z nich mám raději.

Prvním místo mám kousek od domova. Bydlím na vesnici, takže vyrazit do přírody je doslova "no problem". Čas od času se seberu a vydám se do kousku přírody, který jsem si poeticky pojmenovala Javoránie. Je to vlastně jen nevelký lesík z mladých javorů a dvě přilehlé louky. Ale pro mě mají svým způsobem obrovskou cenu. Spolu s kamarádkou (když jsme byly mladší) jsme si hrávaly, že jsme strážkyně Javoránie a že musíme strážit její hranice. Z té doby mám plno krásných zážitků, třeba stavbu domečku pod třemi osamělými jehličnany nebo bludiště z provázků natažených mezi mladými javory.

To bývaly časy. Ale dneska už jsme starší. Asi by mě už nebavilo hrát si na strážce, to ne, ale přesto mám Javoránii ráda. Je tam klid, poněvadž tam nikdo nechodí, kromě srnek a zajíců. Občas se mi nechtěně podaří nějaké to zvířátko vyplašit. Někdy taky vyplaší i ono mě, když zcela nečekaně vystartuje odněkud z houští.

V létě bývá v Javoránii nejkrásněji. Stromy poskytují příjemný stín a chládek, když mi nad hlavou pálí horké slunce. A dostanu-li mlsnou, nasbírám si tolik jahod, že bych se z toho mohla najíst. Anebo si dám ostružiny. I těch je tam spousta. A potom se natáhnu do měkké trávy a budu přemýšlet o jiných světech, tak jako dřív.

Ale nejen léto má v Javoránii svůj půvab. Jak jsem již zmínila, roste tam mnoho javorů. Když tedy přijde podzim, celá Javoránie hraje barvami. Listí vám šustí pod nohama a můžete čichat vůni podzimu. Krása. Nejhezčím podzimním koutkem bývá vždy Tunel. Je to místo, kde končí ĺesík mladých javorů a začíná mez porostlá lískami a dalšími stromy. Mezi těmito dvěmi hranicemi je dlouhý prostor, kterým můžete vzpřímeně jít, ale zároveň máte nad sebou střechu z větví a listů. A jsou-li tyto listy zbarvené, je to dvojnásob hezké.

Zimu, přiznávám, v Javoránii moc neznám. Bývá tam příliš mnoho sněhu a holé stromy jsou smutné. Mám zimu ráda, ale v Javoránii vždy vidím její neútěšnou stránku. Bez letního života to není ono. Proto nedočkavě vyhlížím jaro. Ale to vždy přichází pomalu, příliš pomalu. Vždycky se nemůžu dočkat, až uvidím, jak Javoránie ožívá.

Žádné jiné místo pro mě nemá takový význam. Vždycky se tam dá najít něco nového. Mnoho míst mám pojmenovaných na mapě, kterou jsem s kamarádkou nakreslila. Tu mapu pečlivě schovávám, a když je mi smutno, připomenu si svůj kousek ráje. Příroda je tak krásná, protože člověk ji tak moc potřebuje. Ten, komu nezáleží na "pár stromech" nebo na "kusu louky" je chudý jako kostelní myš. Naše bohatství spočívá v tom, jak moc si vážíme toho, co máme a co skutečně potřebujeme. A to se týká jak lásky k přírodě, tak i k lidem...

Maličkosti, které dělají lidi šťastnými - 11.DÍL

17. ledna 2015 v 15:20 | Nefi |  Kailiho putování
Rozbouřená řeka bez mostu a brodu je to poslední, co Kaili potřeboval. K večeru by měl dorazit k řece. Ale celý den pršelo. Co pršelo, lilo jako z konve. Kaili byl promáčený až na kost a byla mu zima. Mohl se sice zahřát kouzly, ale měl pocit, že jeho pronásledovatel by mohl jehho schopnosti vycítit. Svou tajnou zbraň nechtěl zahodit kvůli troše pohodlí.

Když se začalo stmívat, uslyšel Kaili hukot. "Řeka," pomyslel si radostně, ale zároveň věděl, že se jeho obavy naplnily. Dojel až ke stromům, které lemovaly řeku a zůstal překvapeně stát. Hlučný tok řeky se nacházel dobrých deset metrů hluboko. Voda zřejmě vymlela do skály kaňon. Nebyl sice nijak velký, ale pro Kailiho to byla nepřekonatelná překážka. Ani kouzla by mu v tomhle nepomohla, na to byl příliš slabý.

Dusot kopyt přerušil jeho zoufání. Prudce se otočil a spatřil postavu jezdce, jak uhání k němu. Zaváhal, má-li se s ním utkat, ale usoudil, že by to nebylo rozumné. Pobídl tedy Riona a uháněl na sever podél řeky. Pronásledovatel okamžitě změnil směr a vydal se stejným směrem. Za chvíli ho předjel a kus před ním zastavil. Kaili byl z toho zmatený, ale obrátil směr a hnal Riona na sever. Jezdec vyjel za nimi.

"Co to má být?" přemýšlel Kaili. "On mě snad žene směrem, jakým chce on!" Aby si tu domněnku potvrdil, několikrát změnil směr. Jezdec mu však nikdy nedovolil odbočit ze správného směru. "Asi mi nezbývá nic jiného, než zaútočit," řekl si Kaili a prudkou otočkou obrátil směr k pronásledovateli. Když jezdec vytušil jeho záměr, vyjel mu naproti. A pak se jejich meče střetly.

Pronásledovatel byl velmi dobrý šermíř. Odrážel Kailiho údery s lehkostí a pružností. Ovšem Kailimu se nikdy nepodařilo nepřítele zranit. On sám utržil škrábnutí na ruce, když meč protivníka sklouzl po jeho vlastní čepeli. Tahle rána nejspíš útočníka překvapila, ale o to větší zuřivost v něm vyvolala. Bil se veškerou svou silou. A to byla chyba. Jakmile si toho Kaili všiml, polevil a z útoku přešel do pouhé obrany. Netrvalo pak dlouho a útočník začal ochabovat. Jeho údery začaly být nepřesné a slabé. V tu chvíli Kaili vyrazil do útoku.

Ale stalo se něco nečekaného. Nepřítel začal prchat. Ujížděl na koni k severu. Kaili se ho v zápalu boje snažil dostihnout. Usoudil, že by měl zjistit, kdo po něm jde. Nepřítel se po něm neustále ohlížel, až najednou zmizel mezi stromy u okraje řeky. Kaili jel hned za ním. Jezdec však nikde nebyl, jen stopy vedly k okraji srázu. Kaili seskočil z Riona a pohlédl dolů. "Snad nespáchal sebevraždu?" pomyslel si. Ne. Nespáchal. Našel stezku dolů k řece!

Kaili neváhal a nepřítele následoval. Oba museli jet pomalu, aby se nezřítili do řeky. Když nepřítel sestoupil až k řece, vstoupil do ní a dral si cestu šikmo po proudu. Kaili ho pozoroval a všiml si, že poměrně bez obtíží se nepřítel dostal na druhý břeh. Tam pak začal stoupat po podobné stezce vzhůru.

Nepřítel převedl Kailiho bezpečně přes řeku, ať už chtěl nebo ne, a znovu se dal na úprk. Tentokrát ho však Kaili začal dohánět. Jejich koně nakonec běželi bok po boku. Kaili tasil meč a ťal nepříteli po krku. Nepřítel uhnul, ale špička meče mu rozpárala kápi a přesekla něco, co měl pověšeného na krku. Nepříel nevybíravě zaklel a hbitým kličkováním se dostal Kailimu z dosahu. Asi se celou dobu šetřil, protože najednou pro něj nebyl žádný problém zmizet neznámo kam. Ani stopy po něm nezůstaly.

Zmatenému Kailimu nezbylo nic jiného, než pronásledování ukončit. Rozhodl se ale prozkoumat místo, kde přesekl nepřítelův přívěsek na krku. Chvíli mu trvalo, než šperk objevil, ale to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Na tenkém stříbrném řetízku visela drobná stříbrná hvězdička s modrým kamínkem. Tenhle šperk patřil Brighid! Dostala ho od svého otce, sám to viděl. Takže to ona ho celou dobu sledovala!

"Znala cestu," uvědomil si. "A chtěla mě k ní dovést. Ale proč mi to prostě neřekla při odchodu?" Na to neznal odpověď, ale zahřálo ho u srdce, že mu Brighid pomohla. A on ji málem zabil! Ještě, že se nestrefil. To by si nikdy neodpustil. Nemohl by už nikdy ani na krok Ogmiovi. Polilo ho horko.

"No, aspoň, že mi tahle maličkost pozvedla náladu," zamumlal a připravil si nocleh.

Staré zvyky - 10.DÍL

17. ledna 2015 v 13:40 | Nefi |  Kailiho putování
Řeka se konečně přiblížila. Kaili vystoupal na mírný travnatý kopec, aby se mohl rozhlédnout po krajině, a zahlédl její stříbrnou hladinu, jak se téměř přímým směrem vine v dálce. Ulevilo se mu, trochu se obával, že odbočil ze směru. Když se obrátil a scházel z kopce, měl pocit, že ho někdo pozoruje. Ohlédl se, ale nespatřil nic. Přesto zůstal neklidný, rychle opustil kopec a na Rionovi odjížděl pryč. Ještě se letmo ohlédl a znepokojeně zahlédl v lese na úpatí vedlejšího pahorku mizet tmavou postavu jezdce.

"To snad ne," zamumlal si pro sebe a za jízdy si připravil luk a šípy tak, aby je mohl rychleji použít v případě potřeby. Po takovém opatření se však cítil ještě mnohem ohroženější. Začaly ho zmáhat obavy a hnal Riona stále rychleji k řece. Uklidnil se, až když se dostal na širou pláň, odkud viděl do všech stran.

V noci se utábořil uprostřed mírného dolíku, kde se cítil chráněný. Na oheň raději ani nepomyslel - bylo by to šílenství. Spánek měl neklidný, jakoby mu cizí vědomí pronikalo do snů. Až ráno si ke své hrůze uvědomil, že to možná byla pravda. Kdo ví, co je jeho pronásledovatel zač.

"Největším nepřítelem je nám strach," vzpomněl si na oblíbenou Ogmiovu poučku. Často nechával Kailiho procházet temnými tunely pod horami, aby utužoval odvahu. Kailimu ale bylo jasné, že se to mistrovi moc nepodařilo. Neustále byl vyplašený, neklidný a nedůvěřivý. Ale před mistrem to nikdy nedal najevo, a tak ho Ogmius jednoho dne pochválil, že ovládl svůj strach, třebaže to nebyla pravda.

Vzpomínky na Ogmia v něm vyvolaly lítost. Co ho to napadlo, opouštět elfy a potom i Ogmia? Proč se po hlavě vrhá do nebezpečí? Není ani odvážný, ani silný, ani v ničem jiném nevyniká. Kromě kouzel, ale o ně stejně nestál. Vnímal je jako přítěž, cizí součást jeho já. Nikdy se nezbaví svých starých zvyků. Věděl, že jsou příliš hlubokou součástí jeho já.

"Aspoň, že ty se ničím nestrachuješ," s povzdechem pohladil Riona a chvíli spočíval hlavou na jeho krku. Pak naskočil do sedla a pobídl ho k přiměřenému tempu. Ještě dnes by měl přejít řeku. Nevěděl tak úplně, jak to udělá, protože podle Ogmia přes ni nevedl jediný brod nebo most. Ale nějak to prostě bude muset udělat.