"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Listopad 2014

Mlha života - 9.DÍL

5. listopadu 2014 v 19:32 | Nefi |  Kailiho putování
Byl týden po tom, co Kaili zdárně opustil pohoří Tarven a deset dnů od doby, kdy odešel od Ogmia. Putoval teď členitou krajinou za pohořím. Podle Ogmiových map, které mu věnoval na cestu, ted Kaili musel dojít k řece Prudké, která tekla po hranicicích se Sedmiměstím - zemí měníků (lidí s kouzelnými schopnostmi), jednorožců a samozřejmě draků. Cesta k Prudké, která se mimochodem v řeči Sedmiměstí nazývala Gohello - zuřivý, by měla trvat asi dva až tři dny, pokud se neobjeví nečekané nebezpečí.

Zatím se šlo Kailimu skvěle. Smutek z rozloučení ho opustil a byl teď plný odhodlání splnit, pro co se rozhodl. Věděl teď, že to nebude tak snadné. Neměl tušení, jak se dostane přes Prudkou. A už vůbec si nebyl jistý, jak se mu povede přejít území cizího království. O tom, co bude, až najde draky, zatím vůbec neuvažoval, protože měl na mysli něco docela jiného.

První den cesty k řece se chýlil ke konci. Kaili seskočil z Riona, jehož Ogmius zachránil před dubhmaky a ustájil ho mezi svými koňmi, a v chráněném zákoutí mezi kopcem a lesem si založil ohníček. Uvařil si teplý odvar z posilňujících bylinek, které cestou objevil, a opekl si už beztak ztvrdlý chleba, aby z něj udělal aspoň dobrou topinku. K ní přikusoval kousek sušeného masa a vzpomínal na čerstvé ovoce na elfích hostinách. Při této vzpomínce se zastyděl, protože byla po dlouhé době první, při níž myslel na elfy. Vždyť ho vychovali a měl by za to být rád. Přesto cítil, že mu nejsou ani z poloviny tak blízcí, jako Ogmius. Přece jen, oni budou žít stovky let, kdežto on s bídou zažije sotva osmdesát.

Jak tak seděl a díval se do plamenů ohně, vytanul mu na mysl obraz dvou malých dráčat, která dováděla kolem vysoko šlehajících plamenů. Kaili pocítil náhlou lítost a upíral svůj bolestný pohled na dráčata. Pak vidina zmizela stejně rychle, jako se objevila a Kailimu nezbylo než myslet si, že vidinu vytvořil svými neustálými myšlenkami na draky.

Ráno se vydal na cestu brzy. Moc toho nenaspal, pořád se obracel a nemohl se pohodlně uvelebit. Také ho zneklidňovalo kdejaké zašustění a křupnutí - měl pocit, že je sledován. Brzký odchod byl tedy na místě. Neznamenalo to však, že by ten den ujel více. Protože byl nevyspalý, brzo k večeru už v sedle napůl klimbal. Probudil se až poté, co mu jako sen kmitl hlavou obraz podobný tomu v ohni - tentokrát ale skupina smějících se dráčat, přičemž Kaili měl pocit, že se posmívají jemu.

"Hloupost," zavrčel si pro sebe. "Asi mi pracuje fantasie víc než je zdrávo. Anebo jsem se pomátl a vidím teď mlhu předchozího života," ušklíbl se a rázně ulevil Rionovi od sedla a těžkých cestovních vaků. Pak se natáhl, aby si na chvíli odpočal, než připraví oheň, ale místo toho usnul. Nemohl tušit, jaké obrovské štěstí měl, když oheň nezapálil. Místo toho pokojně spal až skoro k deváté hodině dalšího dne.


Nerozhodný PROČ MĚL KAILI ŠTĚSTÍ, KDYŽ NEZAPÁLIL OHEŇ? ZASTIHNOU HO PROBLÉMY DŘÍVE NEŽ U ŘEKY?

Ďábelští lidé s andělskou tváří - 8.DÍL

4. listopadu 2014 v 13:44 | Nefi |  Kailiho putování
Datum Kailiho odchodu bylo stanoveno na první den měsíce dubna, kdy Ogmius usoudil, že sníh už nebude bránit mladíkovi v odchodu. Čas plynul pomalu, ale zároveň neúprosně. Onen den se blížil.

"Kaili, synu můj!" zavolal na něj Ogmius den před odchodem. Kaili seděl opřený o zeď v jednom z velkých sálů, kde se cvičíval v boji. Ogmius ho už hodnou chvíli sledoval. Kaili zprvu cvičil lukostřelbu a jeho ruka byla pevná - a přesná. Dlouho však střílet nevydržel a luk sklonil. Ogmius spatřil v jeho tváři slzu a posmutněl. I on se pro nadcházející rozloučení trápil, ale co se dalo dělat.

"Ano, otče?" vzhlédl Kaili s povzdechem.

"Tvůj odchod se přiblížil," řekl bezbarvě Ogmius. "Prosím o prominutí, ale chvíli jsem tě sledoval. Změnil ses k nepoznání. Zesílil jsi a zmužněl. Už nejsi vyplašený chlapec, který prve prchal před dubhmaky. Dnes by ses jim mohl hrdě postavit."

"Díky," přijal pochvalu Kaili a chtě nechtě se mírně začerevenal.

Ogmius se usmál. "Něco ze starého Kailiho v tobě přece jen zůstalo - chybí ti ostřílenost. Tu si ale koneckonců musíš teprve vydobýt. Ovšem chtěl jsem ti říci něco důležitějšího. Jako otec bych měl svému synu před odchodem věnovat dar. Samozřejmě si ponech zbraně, které jsem tě naučil ovládat. Ale ještě ti daruji něco. Pojď se mnou."

Kaili se zvedl a zvědavě Ogmia následoval. Ogmius ho přivedl do své pracovny a otevřel velkou skříň. Kaili užasle zjistil, že jsou to ve skutečnosti dveře vedoucí na dlouhé točité schodiště, jenž klesalo dolů do tmy. Čaroděj sestoupil až na jeho konec a dovedl Kailiho do malé místnosti, kterou osvětlovala slabá stříbrná záře.

Na zdech visely zbraně všech druhů a na policích ležely lecjaké podivné předměty. Kailiho zaujal černý krystal na dlouhém zlatém řetízku."Co je to, otče?"

"Pryč od toho!" zvolal Ogmius a odstrčil ho stranou. "To je Kámen zhouby. Pouhý dotek a zmrazí tě zevnitř."

"Proč tu schováváš takové nebezpečí?" nechápal Kaili a s obavami se rozhlížel kol sebe.

"Mám již mohé za sebou a k tomu počítám i své nepřátele. Mnoho věcí, co tu vidíš, jsem sebral po jejich smrti. A vesměs jsou to věci nebezpečné, protože mí nepřátelé obvkle nemívají dobré úmysly. Ovšem mám tu několik věcí, jež jsem dostal darem nebo sám vytvořil." Zmlkl a ze zdi sundal opasek s loveckým tesákem na jedné straně a s rohem na druhé.

"Toto," řekl, "jsou dary od dračí paní, jíž jsem kdysi zachránil mládě. Použiješ-li tento tesák, zcela jistě nemineš cíl a tvůj nepřítel jistě zemře. A zatroubíš-li na tento roh a pomyslíš přitom na jistou osobu, ona přijde, bude-li chtít, ať budeš kdekoliv. Tumáš, vezmi si tyto dary, ať tě na tvé cestě brání."

"Děkuji," přikývl Kaili a připjal si opasek i s tesákem a rohem. "Nikdy je nesundám."

"To rád slyším," řekl s vážnou tváří Ogmius. "Uvidí-li draci tento dar, možná tě lépe uvítají."

Na druhý den ráno vstal Kaili brzy. Cestovní vak měl připravený, jen se oblékl a naposledy se v Ogmiově sídle nasnídal. Brighid byla smutná. Včera Kailimu jeho odchod rozmlouvala, dokonce mu řekla, že ho miluje, ale Kaili toho nedbal. Věděl, že jsou to jen prázdá slova, a smířil se s tím.

"Je čas," řekl Ogmius a Kaili pobral své věci. Ogmius mu přes ramena přehodil cestovní plášť a Brighid ho zarmouceně objala. "Ne sbohem, ale nashledanou," zašeptala a odstoupila od něho, aby se s ním mohl rozloučit Ogmius.

"Měj se dobře můj synu a nezapomeň, co jsem tě celý dlouhý čas učil - mnozí lidé jsou ďábelští s andělskou tváří. Měj se na pozoru před každým, koho u draků potkáš," poradil mu, a pak ho objal a nechal volný průběh svým pocitům. I Kaili byl naměkko. Pak však sebral odvahu a obrátil se od čaroděje k východu. "Sbohem, otče."

"Nikoliv sbohem, synu, ale nashledanou," řekl Ogmius nevědomky stejná slova, jako jeho dcera. A tak se Kaili ocitl na pokračování své dlouhé poutě.


CO KAILIHO POTKÁ NA CESTĚ? SETKÁ SE JEŠTĚ NĚKDY S OGMIEM?