"Hudba je záležitost srdce - nelze ji úplně svázat do not, pouze naznačit směr, kterým se bude ubírat. "

Říjen 2014

Jeden den, který bych rád změnil (7.DÍL)

26. října 2014 v 13:36 | Nefi |  Kailiho putování
Dny v domě čaroděje Ogmia někdy divoce plynuly a jindy se táhly do nekonečna. Kaili si na to poměrně rychle zvykl, částečně proto, že měl pořád co dělat. Učil se kouzlit slovy i myšlenkami, poroučet rostlinám a mluvit se zvířaty, bojovat zbraněmi i pohou vlastní silou. Ogmius s jeho učením rozhodně nezahálel, ale nenápadně, aniž si toho Kaili všiml, mu nechával chvíle, které mohl trávit s Brighid. Kaili byl do ní zakoukaný až po uši a zdálo se, že i Brighid se Kaili aspoň trochu zamlouvá.

Kaili zůstával u Ogmia už několik měsíců. Když na sklonku léta vyrazil ze svého domova, myslel, že najde draky a vrátí se domů během dvou tří měsíců. Ale svět byl jiný a větší, než jakou měl Kaili představu. A nikdy by ho nenapadlo, že bude dlouho do zimy trčet na jednom místě.

Ogmius uhádl, že Kaili čím dál tím víc myslí na odchod. Zavolal ho tedy k sobě a řekl: "Ještě ne, chlapče. Ještě není čas na odchod. Stále toho umíš příliš málo. U draků bys nebyl vítán. A navíc, je zima. Sníh tě skrze hory až do jara nepustí. Počkej aspoň do března. Však ti u nás nic neschází, nebo ano?"

"Ne, mistře," odpověděl Kaili. "Jsem vám toliko vděčný. Je ode mne nezdvořilé, že pomýšlím na odchod, ale cítím, že čím déle tu pobývám, tím méně se mi chce odejít. Bojím se, že nenajdu odvahu opustit bezpečí, když v něm budu příliš dlouho."

"Když to říkáš, tak najdeš," odpověděl mu mistr s klidem. "Jsem na tebe hrdý, jako bych byl na vlastního syna."

Kaili nevěděl, co na to říct. Mistrova slova mu hrála na city, protože slova o rodině ho odjakživa dokázala uvést do rozpaků. I jeho elfí přátelé často neúmyslně narazili na toto téma. Kaili se pak obvykle stáhl a po nějakou dobu býval zamlklý a posmutnělý.

Mistr si všiml Kailiho rozpaků, vykročil tedy k němu a objal ho. "Buď mým synem," řekl mu a podíval se mu do očí. "Máš v sobě hrdosti a sebejistoty dostatek, tak nedovol, aby tě tvá minulost o ně připravila."

Kaili si povzdechl. "Kdybych mohl změnit třeba jeden den ve svém životě, byl by to den, ve který jsem toužil odejít od elfů už jako malý chlapec a neudělal jsem to. Mohl jsem vás poznat dříve a strávit s vámi více času."

"To neříkej ani náhodou!" varoval ho ostřeji Ogmius a pohled mu zahořel. "Měnit minulost je zlá, velmi zlá moc. Kdybys cokoliv ve své minulosti změnil, mohlo by to zničit tebe nebo kohokoliv jiného. S minulostí není radno si zahrávat. A právě tak je tomu s budoucností. Stůj vždycky nohama pevně na zemi a buď rád, že není hůř!"

"Budu si to pamatovat,... otče," přikývl Kaili, otočil se a odešel, aby skryl své dojetí. Mistr ho přijal za syna! Co víc by si ještě mohl přát, než mít takového otce? A Brighid za sestru, dodal si v duchu a tu noc usínal s úsměvem na tváři.


JAK DLOUHO BUDE KAILI U OGMIA? A MÁ BRIGHID SKUTEČNĚ KAILIHO RÁDA?

Má smysl něco plánovat? (6.DÍL)

13. října 2014 v 16:41 | Nefi |  Kailiho putování
Mladík se usadil do měkkého křesla a zahleděl se do plamenů, jež plápolaly v krbu. Ogmios se zvedl od stolu a přisunul si židli k němu. Chvíli seděli mlčky, než se Ogmius odhodlal promluvit.

"To, co jsi dokázal, bylo velkolepé," řekl.

"Ale co jsem udělal?" zmateně se po něm podíval Kaili. "Neumím čarovat ani nic podobného!"

"Myslíš?" odvětil Ogmius. "A proč tě v tom případě nezabili? Obyčejný kluk jako ty by proti dubhmakům neměl šanci."

"Co jsou to dubhmakové?" Kaili byl čím dál zmatenější.

"Dubhmakové jsou potomci čarodějů a vlkodlaků. Narodí se za pomoci velmi temné magie a jejich nejoblíbenější zábavou je cokoliv zabíjet. Neznají slitování ani lásku, což z nich činí doslova vraždící stroje," vysvětloval zachmuřeně Ogmius.

"A jak to, že mě tedy nezabili?"

"Odpověď znáš, tak se mě neptej."

"Dobře, kouzlil jsem. Ovšem nikdo mě to neučil a nevěděl jsem, že to vůbec umím!" ztrácel trpělivost Kaili.

"Uklidni se. Kouzla nejsou žádný dar, který někdo dostane a druhý ne. Jsou dědictvím předků. Soudě dle obrovské kouzelné síly, která se v tobě ukrývá, bych řekl, že tví rodiče museli být mocní kouzelníci. Mám pravdu?"

"Nevím," sklopil oči Kaili, "nikdy jsem je nepoznal."

"Kam jsi vůbec cestoval?" zeptal se Ogmius, když poznal, že zabrousil na nepříjemné téma.

"Chci se dostat do Erunu."

"Co tam?"

"Však vy to víte," odsekl Kaili.

"Draci tě nepřijmou jen tak, to bys přece mohl vědět," zamračil se Ogmius.

"A co mám tedy podle vás udělat?"

"Zůstaň u nás. Naučím tě ovládat své síly a pomohu ti poznat draky blíže, než se k nim vypravíš. Společně pak můžeme naplánovat cestu," navrhl Ogmius.

"Má smysl něco plánovat? Plány stejně nikdy nevycházejí," povzdechl si Kaili.

"Ty, do nichž vložíš všechno, ano," ozvalo se mu za zády. Brighid jim přinesla čaj. Když ho nalévala do šálků, Kaili ji pokradmu sledoval. Brighid jeho pohled ucítila a opětovala, až Kaili zrudl a rychle se zahleděl do plamenů. Ogmius se jen usmál a pokynul Kailimu, aby si šel opočinout.

Na vědomost se dává...

11. října 2014 v 9:47 | Nefi |  Všehochuť
Stojím před náročným úkolem - chci novou přezdívku. Musela jsem sama uznat, že Helča není nijak originální a zní to... prostě divně. A tak sedím, koukám do blba a čekám, jestli ze mě něco vypadne.

Dobře, nápadů by bylo dost, ale najít něco, co se ke mně aspoň trochu hodí, je skoro nadlidský úkol.
Vybírala jsem z nejrůznějších knižních postav, ale nic z toho jsem nakonec nezvolila z jednoho prostého důvodu - nechci být spojována s konkrétní postavou. Když mi tohle po nějaké době došlo, byla jsem už potom absolutně bez nápadu.
Až najednou...

"A co se prostě a jednoduše pojmenovat podle svého blogu?" říkám si. "Co třeba Nefi? To nezní zas tak hrozně, je to krátké a... no dobře, výstižné asi moc ne, ale to nevadí."

Takže:

Moji milí čtenáři,
na vědomost se dává,
že blogerka jménem Helča
se svého jména vzdává!

Od nynějška Nefi jsem
a nebudu vám lhát,
že jsem zcela normální
a budu sem víc psát.

Vaše Nefi (naposledy ještě dodávám Helča) Mrkající

Platonická láska (5.DÍL)

5. října 2014 v 14:25 Kailiho putování
Probrání bylo pro Kailiho bolestné. Záda měl jako v ohni a nohu bolestivě staženou obvazem.
"Obvaz?" zarazil se a rozhlédl se kolem sebe. Ležel na seně a přes sebe měl přehozenou kožešinu. Místnost, v níž se nacházel, vypadala jako jeskyně. Dovnitř však proudilo denní světlo z proskleného otvoru ve stěně. Kromě jeho provizorního lůžka a velkého krbu v jedné ze stěn byla místnost docela holá.

Kaili se s obrovským úsilím zvedl a vstal. Pálení na zádech trochu zesláblo, když na ni neležel, zato na nohu nemohl došlápnout, aniž by neslzel bolestí. Dobelhal se tedy ke světlému otvoru a vyhlédl ven. Uviděl široko daleko zářivě modrou oblohu s ranním sluncem a několik vrcholků hor čnějících z mlhavého oparu. Zbytek pohoří Tarven se stále topil v mlze, která opadne teprve k polední, jak Kaili usoudil. Výhled z "okna" byl úchvatný.

Vyrušilo ho zašustění. Ohlédl se a spatřil, jak se z výklenku, kterého si předtím nevšiml, vynořila překrásná dívka. Dlouhé zlatavé vlasy jí splývaly až na pěkně tvarovaný štíhlý zadeček. Jemné, modrobílé šaty s vázaným výstřihem a jednoduchého střihu ji krásně obepínaly ladnou postavu. V pase měla stříbřitý pásek a na něm se houpalo pouzdo s dýkou.

Obličej dívky nesl jemné rysy. Rty měla slabě růžové a drobné, nos zaoblený a bez jediné pihy. A její oči byly jasně modré a veselé, díky čemuž bylo zřejmé, že obvykle bývá v dobré náladě.

Mladík byl naprosto okouzlený její krásou. Byl si jistý, že se zamiloval. Dokázal by se na ni dívat celé hodiny, ale uvědomil si nevhodnost svého počínání, a aby zakryl rozpaky, zeptal se: "Kde to jsem?"

Dívka se usmála. "Jmenuji se Brighid a jsem dcera čaroděje Ogmia. Můj otec tě přivedl do svého domu."

"Vděčím mu tedy za život," nesměle se uklonil Kaili. K jeho překvapení se dívka rozesmála.

"Nemusíš mu skládat poklonu. Spíš naopak. Nebýt tvé vlastní obrany by se k tobě otec nikdy nedostal," řekla pobaveně.

"Mé obrany? Vždyť jsem jen prchal před těmi vlkodlaky!"

"Myslíš si, že jsou to vlkodlaci? Pozoruhodné," zamumlala si Brighid pro sebe. "Můj otec si s tebou chce promluvit. Pojď."

Otočila se a vedla Kailiho chodbou skrz výklenek a dál do podzemí. Své tempo přizpůsobila jeho kulhání, ale vrhla po něm pohled typu "jsi chlap, to vydržíš". Kaili se zastyděl a snažil se bolest přemoci, jak jen mohl. K jeho úlevě naštěstí nešli daleko. Po pár desítkách metrů vstoupili do prostorné jeskyně, osvětlené mnoha loučemi a krby. Sem nesvítil ani jediný paprsek denního světla. Zřejmě už byli příliš hluboko.

Brighid prošla celou jeskyní a prošla skrz korálkový závěs na jejím protějším konci. Kaili šel za ní. Ocitli se v honosně zařízené pracovně. Všude byl leštěný nábytek a knihovny plné starobylých svazků. Uprostřed místnosti stál půlkruhový masivní stůl a za ním seděl urostlý muž, asi tak padesáti let věku. Vlasy měl jemně prošedivělé, a když po jejcih příchodu vzhlédl od práce, jeho obličej zračil mnoho prožitého.

"Vítej," řekl a zvedl se od stolu. "Jsem rád, že si s tebou mohu promluvit. Můžeš jít, Brighid." Dívka uctivě přikývla a opustila pracovnu. Kaili se neubránil pohledu za ní. Muž si toho povšiml a usmál se: "Ano, moje dcera popletla hlavu hodně mladíkům. Ale je bohužel poměrně vybíravá." Povzdechl si. "Ale kvůli své dceři jsem tě nevzal do svého domu. Posaď se, čeká nás důležitý rozhovor."


Nerozhodný Co chce Ogmius Kailimu říci? Co s ním bude dál? Zamiluje se Brighid nebo půjde o platonickou lásku z Kailiho strany?

Učím se žít (4.DÍL)

5. října 2014 v 13:14 | Nefi |  Kailiho putování
Temně černá lesklá látka kápě ukrývala ohyzdný obličej netvora. Kdysi se možná podobal lidskému, ale teď vyzařoval spíš vlčí podobu. Vlastně to ani nebyl obličej, spíš lebka potažená tenkou kůží. Nos byl protáhlý a nápadně připomínal vlčí čenich, byl však lysý a lehce znetvořený šrámem, který zřejmě Kailiho nepřítel utržil v dřívějším boji.

Kapitolou sama pro sebe byly netvrorovy oči. Narozdíl od těch lidských vypadaly jako dva černé korálky. Do netvorovy vyschlé tváře se však nehodily. Byly jaksi jiné, inteligentní a kruté. Nesly touhu zabít. Kaili ji viděl vyrytou v samém nitru netvora a udělalo se mu mírně nevolno. Tohle musí být vlkodlak! Vypadá sice trochu jinak, než ho elfové učili, ale základní rysy má stejné - vraždí čistě pro radost.

Netvor zařval a natáhl si kápi zpět přes hlavu. Kaili se přestal ohlížet a šílenou rychlostí hnal svého koně výš do hor. Pronásledovatelé mu však nedovolili udělat si větší náskok a brzy už je slyšel jen kousek za sebou. Snažil se o rychlejší jízdu, ale nohou mu projížděly šílené záblesky bolesti. Nutně potřeboval ošetření, ale zastavit nemohl. A šrám přes záda působil bolest jako rána bičem. Kaili nikdy neměl těžší zranění, než vyvrknutý kotník, takže taková bolest pro něj byla něčím novým. Myšlenky se mu stočily na počátek jeho výpravy. Představoval si svou cestu mnohem snadnější a bezpečnější. Ale tohle byla tvrdá realita. Musel se naučit žít a přežít.

Náhle kolem něj zasvištěl šíp. Kailimu se sevřelo hrdlo. Jestli před chvílí měl nějakou naději, tak teď už ji nemá vůbec. Jestli ho zasáhnou šípem...

Zoufalost a strach dohánějí lidi čas o času k bláznivým činům. Kailiho znenadání zasáhl silný popud napřáhnout ruku před sebe. Udělal to a pocítil, že se kolem něj zavlnil vzduch. Šípy najednou přestaly létat. Asi metr za ním se vždy zastavily, jakoby narazily do neviditelné bariéry, a spadly na zem.

Nepřátelé přestali pálit, ale dále ho pronásledovali. Zřejmě je nijak neudivilo, co Kaili dokázal. Mladík však byl tak vyveden z míry, že mu to nedalo a letmo se ohlédl přes rameno. Obrovská chyba. V plné rychlosti narazil hlavou do skalního výčněleku, svezl se z koně a zůstal bezvědomě ležet. Úplně poslední, co si pamatoval, byl tenký záblesk zeleného světla.


Nerozhodný Co je zač zelený záblesk? Dostanou Kailiho? A jsou to skutečně vlkodlaci?